Tři dny v Chamonix

I've done a lot of thinking about fear. For me, the crucial question is not how to climb without fear - that's impossible - but how to deal with it when it creeps into your nerve endings. I feel fear just like a next guy. If there was an alligator nearby that was about to eat me, I'd feel pretty uncomfortable.

Alex Honold 

Letos byly v Chamonix velké ambice. První myšlenka směřovala k Walkerově pilíři v severní stěně Grandes Jorasses, avšak letos je tahle 1200 m dlouhá kráska podle horských vůdců jaksi "out of condition". Měníme tedy plány a sondujeme informace o diretce na Freney pillar, klíčové obtíže za 7a/A2 vypadají děsivě a lákavě zároveň, ovšem počasí není kdoví jaké a nahoře leží spousta nového sněhu.

Po přehodnocení situace se vydáváme na Plan a kempujeme u Lac Bleu. Následující den trochu zaspíme budík, volíme na rozlez Aiguille du Pain. Spodní část stěny přeběhneme cestou Lepidoptera, horní část prubujeme Rebufata kde klíčová délka je prstová spára za 6c. Je to žrádlo největší, ale bohužel taky poslední lezení v lezečkách na výjezdu.

Následující den se nám podaří poněkud dřívější start, již za rozbřesku pádíme s batůžkem pod Aiguille du Pélerins. V plánu je tůra Arete Grütter integral za D/5c, píšou 650 m obtížného lezení, a převýšení něco málo přes 1000 m. Že prý dát to v jednom dni bez bivaku, je výzva. Lezení v pohorkách na 30 m dlouhém laně převážně na souběh je zajímavé. Spodní část stěny lezu způsobem "do čeho kopnu a duní, nechám ležet", po chvíli se to mění na "do čeho kopnu a zůstane to na svým místě, je parádní chyt", krátce po poledni měním techniku způsobem, že každý chyt je potřeba řádně zadupnout pohorkou do stěny.

Tůra je to dlouhá jak týden a místy sním o lezečkách, které mám pro jistotu v batohu, ale není čas. Kolem třetí hodiny odpolední to začíná vonět vrcholem, zdání často klame. Těžké lezení v pohorkách nám přestává vadit a něco po čtvrté hodině stojíme na vrcholu. Po krátké svačině se chytsáme na sestup, spouběžné slézání normální cesty je po celém dni vcelku psychicky náročné, ale těsně před setměním stojíme u stanu. Byla to pecka poctivých 10 hodin lezení to mohlo být.

Čtvrtek hlásí poslední den lezení, k večeru se to  má kazit. Rest day se tedy nekoná. Na doporučení se pouštíme do cesty Frendo spur na Aiguille du Midi. Je to tůra klasifikovaná D/5c s 80° ledem ve výlezu. Večerní pochybnosti o zdolání jdou ráno stranou. Máme sice dohromady 2 cepíny a žádný šroup do ledu, ale vidina jištění v okolních skalách zní pozitivně. I přes únavu z předchozích dvou dní máme celkem rychlý start. Nástup vede přes rozbitý konec Pelerinského ledovce, následuje lezení na solo vertikální sutí. Přibližně v 8 hodin se navazujeme na lano. Souběžné lezení zatím nepřichází v úvahu. Lezení není lehké a metry nepřibývají podle plánu. 

Sem tam trochu bloudíme, ale přesto potkáváme skoby a smyčky. Buď lezeme správně, nebo bloudíme tam, kde už někdo bloudil. Po půldenním lezení sleduji konec skalnatého hřebene a mám pocit, že každou chvíli musíme být na něm. Vymotáme spoustu délek lana a vrchol je pořád stejně vzdálen. Přibližně v 16:00 se dostáváme na věž, kde začíná sníh a led. Po rychlé svačině obujeme mačky a souběžně šlapeme po sněhovém hřebeni směrem na Midi. Jakmile se sníh zažíná měnit na led a je strmější, nechám si poslat po laně druhý cepín. Čeká mě 60 m lezení ve strmém ledu. Bez šroubů se necítím komfortně, ale hipnotizuji skalku, kde plánuji štandovat. Lana vycházejí akorát. Parťák ke mě dolézá vyšťavený stejně jako jsem byl já. Proto lezu další délku, vychází opět na 60 m, ale už se dá vedle ledu něco založit. Posílání páru zbraní po laně nás zdržuje, cepíny se neustále zasekávají. 

Z posledních sil zatloukám skobu, kladivem trefuji střídavě prsty, skobu, skálu, prsty, skobu, skálu... Parťák už vypadá taky použitě a navíc se horší počasí, začíná pršet a přichází slibovaná bouřka. Klíčová délka 80° led nás právě čeká. Naštěstí vede podél skály, takže ji lze poměrně slušně odjistit. Hodinky mi hlásí 19:00 když dolézám do chodeckého terénu. Posílání zbraní nepřichází v úvahu. Honza tedy musí vylézt led bez cepínů. Tajně doufám že to vyprusíkuje a my stihneme poslední lanovku do údolí. Honza celý zadýchaný dolézá na štand a ohlašuje mi vynález nové lezecké techniky, tedy lezení ledu na jako spáru a na sokola, "Kámo parádní žáby!" křičí zadýchaně. Posílám ho vpřed a utíkáme na lanovku, posledních 300 m chodníku jdeme oba už jen ze setrvačnosti. 

Ve dveřích Midi nás zastaví obsluha a oznamuje že, už žádný cable-car nepojede a že musíme na "Refuge des Cosmiques". Představa hledání Cosmicu v bouřce se mi moc nepozdává a zvažuji bivak před vstupem na Midi. Parťák zkouší větu "There is no refugies?". Odpoveď "No" všechno utvrdí, musíme na Cosmic. Sníme poslední kusy čokolády a klábosíme o tom jak to provedem, když obsluha se vrací se slovy "So guys, it's a storm little bit..." a naslouchá naší rozpravě. Zničeho nic řekne česky: "Vy ste češi?". Nevěřím vlastním uším...! Za chvíli nás vede na místní smrdutou toaletu a představuje nám náš dnešní hotelový pokoj. Hned jak zmizí, padneme vysílením na zem. Zaměstanec Midi se jmenuje Martin a zjišťujeme, že máme dokonce společné známé. Venku se zatím honí čerti, šlehají blesky až to všude jiskří. Hotelové menu jsou lazaně, tedy zbytek Martinové večeře... Dobří lidé ještě nevyhynuli. V noci sice příliš nespíme, ale pod izolační folií nám je fajn.

Druhý den ráno čekáme až se lanovka probere z noční bouřky a sjíždíme na Plan. Fakt, že náš stan spláchla jakási přívalová vlna, takže v něm je po kotníky vody a všechny naše věci mají pětinásobnou hmotnost, nás už moc nerozhází. Svištíme lanovkou do Chamonix utahaní jak koťata a těšíme se do tepla domova.

Tři dny okno, tři cesty, lezení až až...

Taky na lyže trochu

Včelaři v Česku přes zimu především kvůli nemoci varroáze přišli zhruba o 35 procent včelstev, vyplývá z předběžných odhadů Českého svazu včelařů (ČSV). Epidemie je podobná té ze zimy mezi roky 2007 a 2008, při níž zahynula třetina včel.

Magazín týden.cz

Bohužel, lidstvo dospělo tak daleko, že bez uměle udžovaných včelstev, by tento významný opylovač vyhynul a to vlivem včelího moru. Toto obávané bakteriální onemocnění včelích larev přenáší především divoká včelstva žijící ve městech. Nutno však podotkout, že tento fakt nemá s předchozím odstavcem příliš společného.

Tragicky špatná zima však faktem je, a je k zamyšlení.  Poněvadž všechno souvisí se vším i tohle mi vrtá hlavou. Šlapajíce blátem do kopce s lyžemi v ruce přemýšlím nad tím zda je v silách jedince alespoň mírně snížit důsledek působení lidstva na této planetě. Vždy když mě přepadne tato existencionální krize, tak mě naštěstí čeká několik desítek hodin dobrodružství, které mě úspěšně pomáhá zapomenout na realitu.

 Skoro celá posádka

Ve 4:00 deštivého sobotního rána mi zvoní budík, sedám do auta a potkávám se s ostatními členy výpravy. Vedoucí expedice jasně určil směr. Tedy Dümlerhütte. Přibližně v 10:00 vyrážíme pěšmo z Rossleithenu s lyžema na chatu. Po třech hodinách chůze se ubytováváme v příjemném prostředí chaty. První pojezd není úplně ideální, po dlouhé době na lyžích, nění to úplně ono, ale dáváme ještě dva bájo pojezdy v mírně slehlém prašanu. Nevyspání z předešlé noci je znát. Na chtě nás čeká bájo večeře. Peněz jak želez, ale je to lukcus! Pivo za 4e trochu bolí, ale chutná. 

Druhého dne se probouzíme do slunečného počasí a plány jsou jasné. Dát si jeden prádní pojezd z hřebene vedle chaty, potom na Stubvingipfel, nebo co... což je nádherný kopec s několikaset metrovou kolmou stěnou, potom na Rotewand a z něj dlouhý pojezd lesem pod chatu.

Na tu bídu, to byla víc než parádní lyžovačka.

Počasíčko...

 Unsere kleine papagai

Šabľe

Po pětidení návštěvě domova vypínám motor na zasněženém parkovišti. Když vystoupím přemýšlím jestli jsem vůbec byl doma.... Je to realita nebo sen? Opakovaně podstupuji známé utrpení? 

Dál slyším už jen křoupání čerstvé sněhové pokrývky a ukrajuji první kroky ze známé cesty. 
Teploměr říká -9°C.

Šavle... Stoupem volně vylezená známá hákovačka. Zní to jako výzva, ale klasifikace v průvodci 6- A4, uchu zas tak nelahodí. Stoupa oznámkoval M7. Za pokus to stojí.

Výměna ponožek před nástupem se osvědčila jako jedna z nejlepších věcí

Ráno se hrabeme sněhovou peřinou k Ušaté veži. Sníh po pas teplota kolem nuly, všechno mokrý, těžký a tak. První délka připadá na mě, ono je to snad už tady převislý...! jištění bych si vzhledem k obtížím představoval bohatší, ale co už. Druhou délku jde Pozdrav, začínám chápat proč to nemá opakování. Žalostné vzdychy střídají ostré nadávky. V klíčovém místě je sice erární hex, ale zapoměli jaksi namontovat chyty. Za dvě hodiny sedíme na štnadu vcelku vyčerpáni a přemýšlíme co dál. Pouštím se do třetí délky, avšak ne uplně správně, místo vizuálně nelezitelného koutku se pouštím do prakticky nelezitelné plotny. Ta mě vyškolí natolik že už nejsem schopen dalšího postupu. Pro dnešek to balíme, ráno moudřejší večera.

Třetí délka

Další den je přístup k uchu poněkud příjemnější. Je mi jasné, že bude potřeba trochu odhodlání k průstupu zmíněného koutku. Poté co zatluču skobu za lokr a jednu vypůjčenou jedničku do nepatrné spáry, začínám chápat, že zpátky na štand už jen tak neslezu. S vykulenýma očima se pouštím do převislého výšvihu, pak už jen opatrný traverz a další délka dobyta.

Následuje klíč za M7, taková typická adšpašská převislá širočina, kterou Pozdrav vzlíná jak dým. Erární nýty pro pocit vzdušnosti radši vynechává a sune se vzhůru. Několikrát mě obšťastní salvou kamenů a sem tam se i trefi. Další délka v podobě převislého šrotu s vyklajícíma se skobama čeká na mne. M5 si představuju trochu jinak, zřejmě přichází únava. 

M7 – klíčová délka

Furt je ta mrcha převislá a setsakramentsky to šťaví! Pozdrav jaksi přelézá nelezitelné nejistitelné lehce převislé úseky, což zůstává mimo mé chápání. Poslední délku dělíme na dvě, takže ještě několik nepříjemných výšvihů přes sněhové police. Už ani nevnímám co držím, hlavně že Ušatá veža je na dosah.

Kachňáky

Jestli mě smysly nešálí tak to bylo první opakování Stoupova kruto-přelezu a ještě k tomu OS!! Skvělé dvoudenní dobrodružství v převislém šrotu zakončíme oslavným panákem a běžíme domů. Do tater se nejmíň dva týdny nechystám!

Jako vždy do tmy...

Návrat komínů

Spadl lístek z javora, spadl na nás na oba, pojď má milá, pojď a doprovoď mě až do našeho dvora....

A já stebou nepůjdu, protože tvá nebudu...

Obr. 1: V Riglovém sedle po dolezení komínu návratů

  

Těžká  krysa mi obtěžkává ramena a já hledím na rozcestí v Tatranské Lesné a zvažuji zda mě zrak nešálí, se vším všudy mě čeká tří a půl hodinové utrpení s převýšením 1110 metrů. Fajn, po nějaké té době nás vítají slovenští spinači na Teryně panákovou smrští. Takže další den obtížnější vstávačka ve 4:00 a vstříct dalším dobrodružstvím.

Ráno fouká vítr tak silně, že se celá chata chvěje, ale my stejně oblékáme péřovky a už stojíme před chatou... chvíli mi trvalo podlehnout myšlence že dneska nic. Po několika hodinách spánku bylo rozhodnuto, jdeme zkusit Cestu ke slunci na Malý Ledový štít. V létě pětka za tři hodiny si na hřebeni, ok lepší než nic.

 Obr. 2: Slanění z cesty ke slunci 

Plotnové lezení se na zimu nehodí takže uplynou snad tři hodiny a my jsme teprve v druhé délce. Pytel. Tip na léto. Hold není vždy posvícení... k tomu všemu, mokrým sněhem propadajíc se po kolena je naše rychlost asi metr za minutu.

Pokus druhý, budík 4:00 tělo bolí a nespolupracuje. Hned jak vystartujem před chatu dáváme mačky. Tentokrát nám fouká vítr do plachet, místo břečky je všude parádní firn. To co má trvat 1:30 trvá 1:00. Co má trvat 3:00 trvá 2:00, takže super a chvíli po rozbřesku stojíme na značkách v Javorové dolině.

Obr. 3: Sedielko cca 6:30

První dojmy z Komínu návratů jsou skvělé, všude led... První dvě délky čistě ledové lezení převážně kolmého charakteru, šacuji to na WI 5. Dál přebíháme na souběžku asi 200 m dlouhé sněhovisko, podle topa měly být dvě, no co, tak máme jedno velké. Následuje dupání firnu okořeněné poctivě kolmými ledovými výšvihy. 

Obr. 4: Honza v druhé délce

Po osmi délkách přichází to pravé lezení, jedna délka koutkem, takových M5 to asi bude. Následující (poslední) délka není zrovna v podmínce, všude ledová krusta která se s tříštivým zvukem sype do doliny, friendy nefungují, skoby nejdou. Kdybych měl tak 10 ice-hooků, dal bych všechny, ten jediný jsem zatlokl fakt blbě. Kolmé nejisté lezení bez možnosti založení mi muselo zabrat alespoň hodinu a půl. 

Obr. 5: Poslední délka

Neznám lepší pocit, než když Vás po defloraci vrcholové převěje slunko připraví na zlomek vteřiny o zrak. Po celém dni stráveném v severní stěně způsobují sluneční paprsky opravdovou euforii.

Obr. 6: Dolezeno

Slanění cestou zpět je letos možné, jenom je potřeba přivrtat nějaké ty abalaky a sem tam něco nechat. Moje první abalaky v životě vyšly na milimetr přesně. Za setmění potkáváme další dvojku pod nástupem, vyzvídají podmínky a chystají se k bivaku. Nás čeká ještě setsakramensky dlouhá cesta do Sedielka. Každé proboření sněhovou krustou sebere snad tolik kalorií, co Ti dá jedna sušená datle. Větrné poryvy jsou posly dobrých zpráv, a tak svit čelovky brzo odhalil vytoužený klín sedla.

Obr. 7: První (úspěšně navrtané) abalakovy hodiny

Na chatu přichází dvě trosky, původní plán sestoupit ještě dnes k autu zdá se nerálný. Tak dojídáme poslední zbytky jídla k večeři, vše bylo jaksi nad rámec. Poctivý alpský zážitek nedaleko naší rodné kotliny. 

Obr. 8: Riglové sedlo 

Následuje večírek na Brnčálce, to že to je v jiné dolině to je jedno.

Tak cheers na cesty a návraty!

Obr. 9: Paártyy

Obr. 10: Bruno

Variant Straka-Šrot

Na večírku se domlouváme na víkendové tatry, avšak v pátek zadeset deset mi vypadne klíčový parťák a tak rozhazuji sítě. Nakonec vyrážíme z Brna ve 20:00 v šesti dodávkou na Popradské pleso. Po krátkém spánku na stanici električky, přicházíme něco po 7 hodině raní na chatu. Rychle přehodnotíme plány a vyrážíme na Galerii Satana. 

 Náš variant

První délka cesty Nejistá doba za M6 vypadá slibně. Lezení je zajímavé, dlouhé tahy za hnízda, střídá zasekávání polozmrzlých drnů v dead-pointu. Obtížnost odpovídá, M6 sedí. Jištění je dobré, vypráskal jsem více jak sadů friendů. Druhá délka lehkne na M5+, přibývá drnů avšak stále se jedná o téměř kolmé lezení. Jakmile jsem cvaknul stálou skobu dostal jsem radost z toho, že skutečně lezu nějakou cestu. Délka končí velkou plotnou, kde sníh drží jen tak z dobré vůle, postup je tedy zdlouhavý. Další postup volíme téměř intuitivně, lezení postupně lehkne, ale možnost k jištění ubývá. Buším jednu skobu za druhou a icehook je tu spása. 

Laďa v první délce

Po dalších dvou téměř 60m délkách se dostáváme do sedýlka a hledáme cestu k sestupu. Pokus o sestoupení se nedaří, od správné cesty nás dělí skalní žebro a to se nám po tmě a bez možnosti zajištění nechce překračovat. Stoupáme tedy vodním žlabem vzhůru k vrchlou odhodlaní k sestupu normálkou přes vrchol Satana. Sníh v žlabu je čím dál horší a tak hecnu přelenení žebra. Na haluz se podařilo trefit téměř jediné místo kde se dalo ze hřebenu slézt na druhou stranu po sněhu. Zbývá už jen slanění skalního prahu, kde bylo nutné nechat skobu. Další postup vedl po stopách kolegů, kteří o pár hodin dřív lezli Červený žlab. Stopy nás vysvobodily, ale kvůli direct sestupu k chatě sme se zamotali do kosodřeviny, což nás dost vyšťavilo.

Druhý den sme fajně pospali a vydali se jen na procházku, která nedopadla úplně nejlíp, takže další rande s horskou službou. 

Po příjezdu do Brna a vyzvednutí Ladíka z nemocnice, což vyžadovalo další cestu do Popradu a zpět, bylo zjištěno, že jsme udělali variantu, kterou ještě nikdo nelezl. Na třetím štandu jsme zanechali skobu, takže je tam i důkaz.

Popis cesty Neistá doba-varianta Straka-Šrot: První délka jako Nejistá doba. Z druhé délky cesty se pokračuje pravou částí výrazné plotny (véélká plotna) - štand. Z plotny v pravo na jejím konci, koutkem a přes travky na výraznou vlevo ubíhající rampu. Tou (štand se skobou Edelrid) až na konec a dále do sedla kde končí i Satanské verše.

Na vrcholu Galerie

V sedle pod Ostrvou

Popradské pleso

Držkoun

A pak že nerostou

Až na vrcholky hor, kde slyšíš vítr hrát, do kraje skalních měst, i hnízd i hvězd a zatoulaných stád,…

Až na vrcholky hor, jsme vyšli ty a já,…

Když nepochopitelné se stává skutečným avšak stále nepochopeným, jsou to věci mezi nebem a zemí…

 

Los Pyčos 

Ještě ani nezačala zima a já dolívám fridex do chladiče, který balím do koberce, aby fáro aspoň trochu topilo. Aby zima kostmi netřásla alespoň na cestě, na cestě kam jinam než do Tater. Píše se začátek prosince, takže spíš končí podzim, než aby začínala zima. I tak sedáme s Pozdravem do káry a svištíme směr Poprad.

 

První noc 

Člověk by čekal, že zabloudit po cestě na Brnčálku se nedá. Když usínám asi kilometr od chaty po úspěšném nalezení té správné cesty, tak jsem pochopil, že možné je všechno. Ráno po rychlé snídani volíme na rozlez Polský kout s obtížemi něco kolem 4+, ale kupodivu nejsme jediní, kdo doufá v rychlý start letošní zimy a navíc na stejném místě ve stejné cestě, ve stejný čas. 

 

I Bocekov natekl 

Tím pádem lezeme blízkou cestu Matray-Rybánský s obtížemi v pátém stupni. Klíčová délka zaručuje skvělý drytoolový zážitek. Podmínka je kupodivu ucházející, drny drží, takže ve 2 hodiny jsme po úspěšném přelezu na žebříku a koušeme se nudou, na další cestu už to není. Alespoň zbyl čas na chujoviny.

 

Los Banditos 

 

Konečná část cesty Matray-Rybánský

 

Na druhý den je v plánu pokus o průstup Hrany Weberovky. Nejdřív se nám podařilo nastoupit nejspíš do cesty Platně Weberovky, čož mě hned ze startu pěkně vytrestalo. Poté co Pozdrav zpravil opravný traverz, dostáváme se do hrany a začíná další dobrodružství typu fixuj co to dá, v dead-pointu zasekni drn a doufej…, nebo capkaj v polozasněženém rajbáku s jediným vklíněncem zopár slušných metrů pod nohama, hypnotizujíce záchranou skobu 3 metre vpravo …

 

V Hraně 

Po vcelku úmorném lezení se dostáváme podle všeho takové 3 až 4 délky pod vrchol Bocekovy věže, když se rozhodneme kvůli snížené viditelnosti vlivem blížící se noci pro úprk směrem k zemi. Pokus o slanění Weberovkou dopadl úspěšně, jenom je vhodné pamatovat si, které lano se při slanění stahuje, abyste tam nemuseli znovu lézt a přesvědčovat se o tom zpětně. Třeba si ten pytel někdy přijdeme sebrat…

 

Večerní čaj o páté 

Potom už jen trysku-rychlý přesun do Tatranských Matliari k autu. Čas 1:30 smrdí rekordně rychlým sestupem, avšak nohy i tělo druhý den říkají, že to nebyl zas až tak dobrý nápad.

 

I na nějaké ty ledy přišlo :-) 

Jinak díky Pozdravovic za fajný spontánní výjezd…

Spárová VIIc triologie

Papouščí spára - Papoušek

Cesta, která vznikla v říjnu roku 1960 působením legendárního lezce Herberta Richtera, láká spárové nadšence svým monumentálním vzezřením. Jedninec přistoupivší k nástupu cesty však bývá často odrazen faktem, že první – jediný kruh se nachází ve výšce 23 metrů (dle servru pískaři.cz).  Celých 23 metrů však čeká lezce krásné lezení, kdy úchop jen zřídka kdy není žába. Nerad bych někomu pokazil „on sight“, ale řekl bych že lze po ceste utrousit 2 až 3 spolehlivé smyčky.  Libozvučné cvaknutí karabiny v kruhu sic uspokojí jedince a dodá mu krásné vyhlídky dalšího života, ale lezení zde nekončí. Dle mého názoru se zde chléb neláme, ale poněkud se změní styl lezení. Je třeba nenechat se zlákat špatným směrem, který může lezce dostat do slepé uličky a nenávratné pozice zároveň. Ve vrcholovém rajbu lze utrousit betonovou smyčku a vrcholová kniha je hotová exkurze do lezecké historie.

Pamětní – Studničkova věž

Tato impozantní linie, která se tyčí přímo nad turistickou cestou, pustila Cikána s druhy teprve v roce 1983. Je zřejmé, že v těchto letech vznikaly v dílně Cikána a Mocka ty nejúchvatnější cesty. Morálu bylo mnoho a kruhů pomálu… Avšak zpět k Pamětní. Tato vizuálně americká cesta začíná trhlinou, kde na prvních 7 m lezení jsem nedal jedinou žábu, záleží na velikosti rukou jedince. Tam kde jde žába, tam jde založit smyčka, z čehož plyne, že těžké kroky jsou vždy jištěny dobrou smycí. Dobytím kruhu lezení rozhodně nekončí a dobíjení druhého kruhu je celkem taky veselohra. Spára se různě rozšiřuje a zase zužuje. Od druhého kruhu zbývá nějaký ten širočinou výšvih a v úzkém komíně je již život zachráněn. Na pilíři je slaňovací kruh k dobrání druholezce a dobrodružství zde rozhodně nekončí. Jedince odváživšího se do této linie zde čekají dva výšvihy, první jištěn lehce vyzvonitelnou smyčkou a druhý, těžší jsem lezl pochopitelně se smyčkou vyzvoněnou. Ani pro druholezce, zábava nekončí, užije si zašlapování a plácání oblé hrany s jištěním do pendlu kolem půlky věže, a ta je zatraceně rozložitá. 

Past na myši – Ještěrka

Zmíněná puklina nenechala spát již v roce 1974 Cikána s Houserem. Úvodních přibližně 15 metrů poněkud užší spáry, mi přišlo ke kruhu poněkud špatně zajistitelných, respektive zvolil jsem metodu lézt a nenechat si natéct při zakládání ne úplně jisté smyčky. Původní varianta cesty vede průlezem jeskyňkou. Logičtější varianta vede bez průlezu přímo spárou vzhůru. Já vzhledem k jeskyňářským zálibám jsem se rozhodl pro originální variantu. Když jsem zlomen v zádech pomocí napůl zlomené ruky sundával sedák, abych se jeskyňkou protáhl, zjistil jsem, že záliby ve zkoumání stísněných prostorů mě dávno opustily. Jedincům trpícím klaustrfóbií silně nedoporučuji. Ve výlezu již silně táhne lano a stále se leze, vhodnější by bylo dobrat zatemován v jeskyňce.

Další spárová inspirace:

Mámin sen – Falus (VIIIb)

Klenba – Zámek (VIIIa)