Každého čeká v životě několik důležitých a méně důležitých milníku. Málokdo si právě v ten pravý moment uvědomí, že to co právě zažil ovlivní celý jeho život. Mezi ty tradiční zkušenosti může patřit první polibek z lásky, první rande. Pro lezce se mezi tyto důležité milníky řadí však také několik málo jiných, které možná přijdou člověku nepolíbenému lezením absolutně nesrovnatelné s těmi výše jmenovanými.
Koncem sezóny jsem se cítil v důsledku dlouhodobého pracovního pobtu jaksi nedostatečně lezecky vyžitý, a tak mě napadlo jet vylézt direttisimu severní stěny "Bloody old men" na Grosse Rothorn v Loferu. Parťák s touto 24 délkovou cestou souhlasil, avšak klasifikace 8+ se mu jaksi nepozdávala. Abych řekl taky sem se zrovna necítil býti ve formě po více než měsíční pauze v lezení.
Moře mlhy
Na tomhle výletě jsem měl jednu velikou výhodu. Vybral jsem si parťáka který rád sestupuje kolmým suťovitým žlabem, leze raději po mokré oklouzané skále a obecně rád trpí. Nebýt této anomálie, tak bych se asi pravděpodobně hned u nástupu otočil a jel domů. Nejméně tři první délky byly totiž zcela mokré. Navíc nástup o půl deváté do stěny také nebyl nejlepší nápad.
V prvních délkách
V momentě kdy jsem se dozvěděl že i osmá délka za 7+ je úplně durch, vůbec se mi nechtělo lézt dál, ale myšlenka čekání na zbytek posádky, s důvěrou že si určitě vybrali suchou cestu mě odradila.
Postupně nabíráme výšku převážně mokrým, anebo minimálné rozchrastaným terénem. Zvláštní delikatesou byly mokré a rozchrastané pasáže zároveň. Po chvíli lezení mě přestalo bavit vymýšlet nové a sprostější nadávky, a už jsem se viděl na hoře. Avšak spolulezec na mě brzo přenesl svoje choutky, musím totiž říct že nejhezčí délka byla asi ta nejmokřejší. Prodojenou prstovou spáru za 7- jsem si náramě užil.
7- korytem potoka
Klíčovou délku jsme radši oblezli protože při jejím hákování bysme promokli na kost a při setupu v noci zmrzli. Posledních několik délek pod palbou fotonů zapadajícího slunce člověku dodá náladu, avšak šimrá ho myšlenka na přicházející noc.
V pokročilé fázi západu slunce však spíše deprese přichází, a tak na vrcholu rychle zapózovat před foťákem, sníst tatranku a s čelovkami na hlavách už hledáme setup. Po chvíli chůze po hřebeni se nám zdá že hledíme do jiné doliny a tak to začíná smrdět bivakem. Takže najít vhodné místo smotat lano pod sebe, přikrýt ždárákem a doufat že těch 6 hodin zimy bez vody a jídla nebude trvat věčně. Několik protrpěných hodin přináší ovoce v podobě neocenitelných zážitků, protože hory v časných ranních hodinách nabírají na největší kráse. Musím uznat že jakožto první neplánovaný bivak to bylo celkem fajn...
Po úspěšném sestupu jsme však zjistili, že naše chytré telefony jaksi přehlídly smsky od kluků že jejich cesta je mokrá a že jsou radši běhat. Takže každému co jeho jest....
