Počasí není úplně ideální na hory tak pojedeme někam na vícedélky. Třeba Bergel by mohl být fajn. Nedávno jsem se s někým bavil, že byl v Bergelu lézt s rodinkou, tak fajn to by mohlo být v pohodě na lehké popolezení.
Vracím se na rychlo z Adršpachu, bambuláky vyměňuji za friendy a sadu vklíněnců. Přibaluji nepromokavé oblečení s pocitem že je budu potřebovat spíše na procházku v dešti kolem auta protože o víkendu se má přes alpy přehnat fronta. Spěšně vytisknu něco z průvodce, už jenom nabrat kluky, koupit jídlo a ádié...
Do vesnice Bondo, která se stala naším východiskem, jsme dorazili v úterý v noci. Ráno jsem pochopil, že moje idea půlhodinových nástupů v sandálích byla v tomto případě naivní. Nástup pod stěnu trvá asi 4 hodiny. Je potřeba překonat přibližně 1000 výškových metrů.
Po cestě z Bonda leží ve výšce 1904 m.n.m chata Sasc Furä, kde lze nafotit topa všech lezeckých cest v okolí. Naše cesta pokračuje dalších cca 300 výškových metrů dále. Pod stěnou je velká spousta postavených bivaků kde lze přespat. Večer obhlížíme stěnu a střádáme plány na další den.
Budík zvoní 3:30 počasí vypadá zatím obstojně. Rozhodli jsme se lézt s Poldou "Another day in paradise" a Mates s Vaškem "Via Cassina". Do stěny nastupujeme přesně za svítání. Prvních asi pět délek by bylo možná pěkný lezení kdyby cestou netekl potok, asi nemáme ideální podmínky. Dál je cesta sice suchá ale "další den v ráji" jsem si nepředstavoval jako celý den šlapání nekonečné plotny.
Moře žuly
Kluci v Cassinovi
Tradičně s sebou vlečeme několik kilo přebytečného železa, které bychom nebýt posledních neodjištěných délek ani nepoužili. Někdy kolem 15:00 dolézáme na severní hranu kterou se chystáme dál dobývat vrchol. Nohy vymačkaný z lezeček bolí a achilovky pálí. Cesta Nortkante kterou dolízáme má být za 5a, lezeme ji souběžně díky čemuž předbíháme jednu dvojku a asi o hodinu jim utečeme.
Dolez Nortkante
Na vrchol jsme dolezli v 18:00 a přemýšlíme co dál. Původní plán byl počkat na kluky a společně přespat v bivaku na vrcholu. Asi hodinu čekáme a pokoušíme se spojit s klukama. Ani obraz, ani zvuk... Vydáme se tedy na sestup.
Slaňování začínáme tím že necháme na hřebeni dvě naše smyčky než vůbec najdeme slaňák. Tempo nabíráme asi až kolem 20:00 ale hned na to nás zpomaluje hustý déšť a kroupy. Pro příště si budu pamatovat že 0,1 mm srážek za den může klidně znamenat že spadnou 3 litry vody a 2 kg krup na výměru mojí hlavy. Lana moknou těžknou, o to víc se žuchlají a na exponované hraně se koušou za co můžou. Naše aktuální vyhlídky jsou slaňování asi 5 hodin v hustém dešti, moc mě ta představa nevzrušuje.
Piz Badille má dokonce vlastní heliport
Zhruba ve 22:30 mi dojde od Matěje povzbudivá sms: "Jsme na polici uprostred cesty u cassinova bivaku zitra slanime nebo horska." To jsme na tom ještě celkem fajn bivakovat bych v tomhle bez věcí nechtěl. Díky bohu brzo přestane pršet a přestanou lítat blesky. Pod stěnou se zjevíme jako dva přízraky přibližně o 3:30. Byla to pěkná 24 hodinovka.
Když člověk zažívá v horách sračky nese si v hlavě nějakou motivaci proč to přežít. Moje motivace byla: "Ještě chvilku vydrž, dole si lehneš do péřáku a bude ti fajn." Avšak tahle myšlenka mě opustila po necelé hodině hledání tak dobře schovaného bivaku se spacákem a vařičem. Měl jsem náladu si to tak akorát hodit. Připisuji další poučení: Bivak označit! Suché převlečení ulož tak, aby nezmoklo!, právě proto, že když jsme bivak našli zjistil jsem že jediná suchá věc byl spacák, díky bohu...
Kluci se naštěstí vrátili ze stěny po svých, avšak kolem 17:00 příštího dne. Následující den lilo jak z konve tak si jedem zalézt do Höllentalu.
Klukům díky za parádní vejlet, tak zas někdy...
