První motyky

Co člověka motivuje k lezení ve velkých horách, v zimě, ve velkých stěnách? Je to láska k horám a přítomným živlům? Copak je možné nějakou činnost, při které je člověku nesnesitelná zima, hrozí pád laviny, kamene, nebo ledu milovat? Nebo je to láska, kterou člověk cítí k obrazu, na kterém naše osoba leze v horách a vystavuje se s hrdostní nepohodlí a nebezpečí?

Je tomu pouze pár hodin co pominul den svatého Martina, tedy 12.11. přibližně 3:30, kdy nás v Tatrancké Lomnici na parkovišti v autě budí budík. Venku padá mokrý sníh, po zdlouhavé snídani vyarážíme od auta. Čeká nás více než 1000 výškových metrů nástupu pod stěnu jihovýchodní stěny Lomnického štítu. Na Skalnatém plese jsme 7:15, tedy asi hodinu po svítání. Chystáme se vylézt Motykovu cestu (WI 5-), o které nám někdo řekl, že je v dobré podmínce.

Vrcholový team pod nástupem Motyky

Na nástupu nemáme příliš dobré počasí, v mlze tušíme kudy by cesta mohla vést. Několika vteřinový interval, kdy se v mlze objeví okno, využíváme k nalezení cesty a ihned nastupujeme. První délka je vcelku svižné lezení, trávy jsou kupodivu dobře zmrzlé a drží. 60 m lana se ukázalo jako dobrá varianta. Často lezeme tak, že vymotáme 60 m a pak ještě pár metrů lezeme souběžně.

Utíkací žlab

Nějaký led je natečený, ale mocnost není nic moc, každý druhý šroub škrtá o skálu. Jištění je teda místy dosti sporadické. Vhodnější je tedy vzít spíše víc štoubů a méně friendů. Já jsem zvolil spíše oprácený postup, a to nebylo úplně vhodné. Začátkem sezóny nejsou ani jednotlivé vrstvy sněhu spojené, v jedné délce se mi podaří zasypat zbytek teamu malou lavinou. To nás všechny motivuje k jištění.

Vrcholové partie

Orientace v cestě není úplně snadná, zvášť když je celá stěna v mlze. Z topa toho nelze příliš vyčíst a dostupné slovní popisy charakterizují letní výstupy. Průvodce však říká, že se jedná o typický zimní výstup ve sněhu a ledu, pronásledování ledů nás vyvedlo v druhé púlce stěny do sněhového žlabu, kterým jsme neúmyslně utekli na hřeben, kudy vede normálka. Čekal jsem, že se najde nějaká možnost jak se vrátit do stěny, ale nakonec lezeme asi 300 m žlabem souběžně a na vrchol dolézáme chodeckým terénem pod lanovkou. V hospodě na Lomničáku teprve porozumíme topu a pochopíme kde jsme odbočili špatně.

Vrcholovka z Lomničáku

O půl 4 tedy stojíme na vrcholu, kdybysme se pokoušeli vracet zpět do Motykovy cesty tak bychom se na vrchol dle hrubého odhadu dostali nejdříve v 7 večer. Díky tomu stíháme ještě ve Smokovci večeři v doporučení hodné, typicky slovenské restauraci Kamzík. Suma sumárum necelých 2000 výškových metrů se na nás podepíše, abych vůbec udržel volant v ruce, musím si dát dvě kávičky po sobě, to se mi cestou z tater asi ještě nestalo. Tímto díky všem zůčastněným za kvalitní alpskou tůru.

Soumrak na skywalku

Party hard na Lomničáku

Skialpová sezóna

Počet tzv. Powder days, byl v tomhle roce naprosto bezkonkurenční, avšak v našich krajích prašan poměrně rychle upadl a hned koncem ledna nastaly podmínky jarního lyžování. Sněhu sice není kdovíjaké kvantum, ale lecos se jezdit dá.

Potenciálních plánů na víkend bylo mnoho, nakonec vyjíždíme v poměrně početné skupině na Popradské pleso. V sobotu ráno pročítám kroniku na chatě, ve které neznámý autor den před námi slibuje prašan v Satanově žlabu. Samozřejmě to zní jako lákavá nabídka, a tak to jdeme zkontrolovat. Ze začátku je sníh dost tvrdý, takže lyže sundáváme hned na začátku. Nad námi šlape skupina lezčíků, stylem jakým se lezlo asi před 200 lety, bez helem a navázaní na lano. Celou cestu čekám, kdy jeden z nich spadne, strhne své druhy a lanem stáhnou taky nás směrem do doliny. Těsně pod koncem žlabu nás čeká nelyžovatelné zúžení, tudíž obouváme dřeva a chystáme se na sjezd.

Volavka

Necítil jsem se úplně ve své kůži a ani sníh nebyl kdoví jaký, tvrdý a hrbatý od předešlých lyžařů. S tím prašanem to tedy neklaplo. Místy naměříme 45 – 47° a v půlce nás čeká jedno nepříjemné zúžení, široké jen o něco více než je délka lyží.  Poučeni ze severní strany utíkáme do jihu, kde se nám do zad opře silné slunce. Láká nás Východná Volia štrbina. Blátem se opatrně škrábeme na lyžích až do sedla a čekáme až slunce více roztopí naše hřiště. V horní části žlábek nemá víc než 45°, takže jde spíše o lehčí lyžování. Sjezd je to parádní a připomíná mi velikonoční lyžování v alpách z minulého roku. Sjezd k chatě je za odměnu a za chvíli nám už vychlazená 10° zavlažuje vyprahlá hrdla.

Ráno moc nespěcháme, jdeme prozkoumat Zlomiskovou dolinu. První cíl volíme centrální žlab Vysoké. Stoupání je technicky nelehké. Zatím co jdu na lyžích tak kolemjdoucí zřejmě Polský g(r)uid si klepe na čelo a křičí na mě: "Motyka, mokyka cesta!!". Moc mu nevěnuji pozornost, na lyžích se mi jde dobře, až v horní části obouvám mačky. Po rychlém obědě koukám do horní části, která je podupaná od lezců-turistů a může mít tak 50°. Obkoukaná technika cepínu připevněného k hůlce mi dodává více odvahy. Sníh je parádně rozměklý a drží, ale i tak se po sjezdu v Dračím sedle klepu jak drahý pes, neboť na tohle jaksi nemám fyzické předpoklady. Z Dračího sedla sjíždíme super sněhem směrem do Rumanové doliny a další cíl je Zlobivá. Ochota chůze do kopce klesá mocninnou řadou, lyžování v těžkém sněhu nám dává pokouřit.

Cestou na Vysokou v Dračím sedle

Směřuji své kroky do Nižnej zlobnej štrbiny, klukům parťákům se moc nepozdává a tak šlapou vedle do Strážného sedla. Však co, nahoru se nepadá a dole se kdyžtak najdeme. Žlab vypadá vyježděně od lyžařů a taky od vypadlé laviny. Když se vysápu nahoru, tak zjišťuji, že to byl jen klam a sníh je tu panenský, jetý max. dvakrát. V sedle se chvíli kochám výhledem na Lomničák. V horní části má žlab sotva 40°, i tak si dávám pozor, neboť jsem tu jaksi sám, ale o to víc si to užívám. Ve střední části jedu na exponované hraně, lavinou vytvarovaného žebra, což je velkolepý zážitek. Z kotlinky pod Zlobivou odbočím doleva žlabem, směrem do Ladovej kotlinky. Přede mnou tudy skoro nikdo nejel, takže když přijedu k Ledovému plesu, mám rohlík od ucha k uchu, nemohu zastavit hlasitý smích a povyk. Cestou k chatě se nechám zlákat prašanem v lese, jaksi kvůli tomu zachrastím do potoka, což mě jen rozesměje. Luxusní den je třeba zakončit opět orosenou 10°. Tímto děkuji všem zúčastněným za parádní zážitky a snad bohové dají, aby takových lyžařských dní bylo povícero. Amen...

Centrální žlab Vysoké

Sedlo Zlobivé

Supr-linka