Taky na lyže trochu

Včelaři v Česku přes zimu především kvůli nemoci varroáze přišli zhruba o 35 procent včelstev, vyplývá z předběžných odhadů Českého svazu včelařů (ČSV). Epidemie je podobná té ze zimy mezi roky 2007 a 2008, při níž zahynula třetina včel.

Magazín týden.cz

Bohužel, lidstvo dospělo tak daleko, že bez uměle udžovaných včelstev, by tento významný opylovač vyhynul a to vlivem včelího moru. Toto obávané bakteriální onemocnění včelích larev přenáší především divoká včelstva žijící ve městech. Nutno však podotkout, že tento fakt nemá s předchozím odstavcem příliš společného.

Tragicky špatná zima však faktem je, a je k zamyšlení.  Poněvadž všechno souvisí se vším i tohle mi vrtá hlavou. Šlapajíce blátem do kopce s lyžemi v ruce přemýšlím nad tím zda je v silách jedince alespoň mírně snížit důsledek působení lidstva na této planetě. Vždy když mě přepadne tato existencionální krize, tak mě naštěstí čeká několik desítek hodin dobrodružství, které mě úspěšně pomáhá zapomenout na realitu.

 Skoro celá posádka

Ve 4:00 deštivého sobotního rána mi zvoní budík, sedám do auta a potkávám se s ostatními členy výpravy. Vedoucí expedice jasně určil směr. Tedy Dümlerhütte. Přibližně v 10:00 vyrážíme pěšmo z Rossleithenu s lyžema na chatu. Po třech hodinách chůze se ubytováváme v příjemném prostředí chaty. První pojezd není úplně ideální, po dlouhé době na lyžích, nění to úplně ono, ale dáváme ještě dva bájo pojezdy v mírně slehlém prašanu. Nevyspání z předešlé noci je znát. Na chtě nás čeká bájo večeře. Peněz jak želez, ale je to lukcus! Pivo za 4e trochu bolí, ale chutná. 

Druhého dne se probouzíme do slunečného počasí a plány jsou jasné. Dát si jeden prádní pojezd z hřebene vedle chaty, potom na Stubvingipfel, nebo co... což je nádherný kopec s několikaset metrovou kolmou stěnou, potom na Rotewand a z něj dlouhý pojezd lesem pod chatu.

Na tu bídu, to byla víc než parádní lyžovačka.

Počasíčko...

 Unsere kleine papagai

Šabľe

Po pětidení návštěvě domova vypínám motor na zasněženém parkovišti. Když vystoupím přemýšlím jestli jsem vůbec byl doma.... Je to realita nebo sen? Opakovaně podstupuji známé utrpení? 

Dál slyším už jen křoupání čerstvé sněhové pokrývky a ukrajuji první kroky ze známé cesty. 
Teploměr říká -9°C.

Šavle... Stoupem volně vylezená známá hákovačka. Zní to jako výzva, ale klasifikace v průvodci 6- A4, uchu zas tak nelahodí. Stoupa oznámkoval M7. Za pokus to stojí.

Výměna ponožek před nástupem se osvědčila jako jedna z nejlepších věcí

Ráno se hrabeme sněhovou peřinou k Ušaté veži. Sníh po pas teplota kolem nuly, všechno mokrý, těžký a tak. První délka připadá na mě, ono je to snad už tady převislý...! jištění bych si vzhledem k obtížím představoval bohatší, ale co už. Druhou délku jde Pozdrav, začínám chápat proč to nemá opakování. Žalostné vzdychy střídají ostré nadávky. V klíčovém místě je sice erární hex, ale zapoměli jaksi namontovat chyty. Za dvě hodiny sedíme na štnadu vcelku vyčerpáni a přemýšlíme co dál. Pouštím se do třetí délky, avšak ne uplně správně, místo vizuálně nelezitelného koutku se pouštím do prakticky nelezitelné plotny. Ta mě vyškolí natolik že už nejsem schopen dalšího postupu. Pro dnešek to balíme, ráno moudřejší večera.

Třetí délka

Další den je přístup k uchu poněkud příjemnější. Je mi jasné, že bude potřeba trochu odhodlání k průstupu zmíněného koutku. Poté co zatluču skobu za lokr a jednu vypůjčenou jedničku do nepatrné spáry, začínám chápat, že zpátky na štand už jen tak neslezu. S vykulenýma očima se pouštím do převislého výšvihu, pak už jen opatrný traverz a další délka dobyta.

Následuje klíč za M7, taková typická adšpašská převislá širočina, kterou Pozdrav vzlíná jak dým. Erární nýty pro pocit vzdušnosti radši vynechává a sune se vzhůru. Několikrát mě obšťastní salvou kamenů a sem tam se i trefi. Další délka v podobě převislého šrotu s vyklajícíma se skobama čeká na mne. M5 si představuju trochu jinak, zřejmě přichází únava. 

M7 – klíčová délka

Furt je ta mrcha převislá a setsakramentsky to šťaví! Pozdrav jaksi přelézá nelezitelné nejistitelné lehce převislé úseky, což zůstává mimo mé chápání. Poslední délku dělíme na dvě, takže ještě několik nepříjemných výšvihů přes sněhové police. Už ani nevnímám co držím, hlavně že Ušatá veža je na dosah.

Kachňáky

Jestli mě smysly nešálí tak to bylo první opakování Stoupova kruto-přelezu a ještě k tomu OS!! Skvělé dvoudenní dobrodružství v převislém šrotu zakončíme oslavným panákem a běžíme domů. Do tater se nejmíň dva týdny nechystám!

Jako vždy do tmy...

Návrat komínů

Spadl lístek z javora, spadl na nás na oba, pojď má milá, pojď a doprovoď mě až do našeho dvora....

A já stebou nepůjdu, protože tvá nebudu...

Obr. 1: V Riglovém sedle po dolezení komínu návratů

  

Těžká  krysa mi obtěžkává ramena a já hledím na rozcestí v Tatranské Lesné a zvažuji zda mě zrak nešálí, se vším všudy mě čeká tří a půl hodinové utrpení s převýšením 1110 metrů. Fajn, po nějaké té době nás vítají slovenští spinači na Teryně panákovou smrští. Takže další den obtížnější vstávačka ve 4:00 a vstříct dalším dobrodružstvím.

Ráno fouká vítr tak silně, že se celá chata chvěje, ale my stejně oblékáme péřovky a už stojíme před chatou... chvíli mi trvalo podlehnout myšlence že dneska nic. Po několika hodinách spánku bylo rozhodnuto, jdeme zkusit Cestu ke slunci na Malý Ledový štít. V létě pětka za tři hodiny si na hřebeni, ok lepší než nic.

 Obr. 2: Slanění z cesty ke slunci 

Plotnové lezení se na zimu nehodí takže uplynou snad tři hodiny a my jsme teprve v druhé délce. Pytel. Tip na léto. Hold není vždy posvícení... k tomu všemu, mokrým sněhem propadajíc se po kolena je naše rychlost asi metr za minutu.

Pokus druhý, budík 4:00 tělo bolí a nespolupracuje. Hned jak vystartujem před chatu dáváme mačky. Tentokrát nám fouká vítr do plachet, místo břečky je všude parádní firn. To co má trvat 1:30 trvá 1:00. Co má trvat 3:00 trvá 2:00, takže super a chvíli po rozbřesku stojíme na značkách v Javorové dolině.

Obr. 3: Sedielko cca 6:30

První dojmy z Komínu návratů jsou skvělé, všude led... První dvě délky čistě ledové lezení převážně kolmého charakteru, šacuji to na WI 5. Dál přebíháme na souběžku asi 200 m dlouhé sněhovisko, podle topa měly být dvě, no co, tak máme jedno velké. Následuje dupání firnu okořeněné poctivě kolmými ledovými výšvihy. 

Obr. 4: Honza v druhé délce

Po osmi délkách přichází to pravé lezení, jedna délka koutkem, takových M5 to asi bude. Následující (poslední) délka není zrovna v podmínce, všude ledová krusta která se s tříštivým zvukem sype do doliny, friendy nefungují, skoby nejdou. Kdybych měl tak 10 ice-hooků, dal bych všechny, ten jediný jsem zatlokl fakt blbě. Kolmé nejisté lezení bez možnosti založení mi muselo zabrat alespoň hodinu a půl. 

Obr. 5: Poslední délka

Neznám lepší pocit, než když Vás po defloraci vrcholové převěje slunko připraví na zlomek vteřiny o zrak. Po celém dni stráveném v severní stěně způsobují sluneční paprsky opravdovou euforii.

Obr. 6: Dolezeno

Slanění cestou zpět je letos možné, jenom je potřeba přivrtat nějaké ty abalaky a sem tam něco nechat. Moje první abalaky v životě vyšly na milimetr přesně. Za setmění potkáváme další dvojku pod nástupem, vyzvídají podmínky a chystají se k bivaku. Nás čeká ještě setsakramensky dlouhá cesta do Sedielka. Každé proboření sněhovou krustou sebere snad tolik kalorií, co Ti dá jedna sušená datle. Větrné poryvy jsou posly dobrých zpráv, a tak svit čelovky brzo odhalil vytoužený klín sedla.

Obr. 7: První (úspěšně navrtané) abalakovy hodiny

Na chatu přichází dvě trosky, původní plán sestoupit ještě dnes k autu zdá se nerálný. Tak dojídáme poslední zbytky jídla k večeři, vše bylo jaksi nad rámec. Poctivý alpský zážitek nedaleko naší rodné kotliny. 

Obr. 8: Riglové sedlo 

Následuje večírek na Brnčálce, to že to je v jiné dolině to je jedno.

Tak cheers na cesty a návraty!

Obr. 9: Paártyy

Obr. 10: Bruno