Krvavej děda

Každého čeká v životě několik důležitých a méně důležitých milníku. Málokdo si právě v ten pravý moment uvědomí, že to co právě zažil ovlivní celý jeho život. Mezi ty tradiční zkušenosti může patřit první polibek z lásky, první rande. Pro lezce se mezi tyto důležité milníky řadí však také několik málo jiných, které možná přijdou člověku nepolíbenému lezením absolutně nesrovnatelné s těmi výše jmenovanými.

Koncem sezóny jsem se cítil v důsledku dlouhodobého pracovního pobtu jaksi nedostatečně lezecky vyžitý, a tak mě napadlo jet vylézt direttisimu severní stěny "Bloody old men" na  Grosse Rothorn v Loferu. Parťák s touto 24 délkovou cestou souhlasil, avšak klasifikace 8+ se mu jaksi nepozdávala. Abych řekl taky sem se zrovna necítil býti ve formě po více než měsíční pauze v lezení. 

Moře mlhy

Na tomhle výletě jsem měl jednu velikou výhodu. Vybral jsem si parťáka který rád sestupuje kolmým suťovitým žlabem, leze raději po mokré oklouzané skále a obecně rád trpí. Nebýt této anomálie, tak bych se asi pravděpodobně hned u nástupu otočil a jel domů. Nejméně tři první délky byly totiž zcela mokré. Navíc nástup o půl deváté do stěny také nebyl nejlepší nápad.

V prvních délkách 

V momentě kdy jsem se dozvěděl že i osmá délka za 7+ je úplně durch, vůbec se mi nechtělo lézt dál, ale myšlenka čekání na zbytek posádky, s důvěrou že si určitě vybrali suchou cestu mě odradila.

Postupně nabíráme výšku převážně mokrým, anebo minimálné rozchrastaným terénem. Zvláštní delikatesou byly mokré a rozchrastané pasáže zároveň. Po chvíli lezení mě přestalo bavit vymýšlet nové a sprostější nadávky, a už jsem se viděl na hoře. Avšak spolulezec na mě brzo přenesl svoje choutky, musím totiž říct že nejhezčí délka byla asi ta nejmokřejší. Prodojenou prstovou spáru za 7- jsem si náramě užil. 

7- korytem potoka

Klíčovou délku jsme radši oblezli protože při jejím hákování bysme promokli na kost a při setupu v noci zmrzli. Posledních několik délek pod palbou fotonů zapadajícího slunce člověku dodá náladu, avšak šimrá ho myšlenka na přicházející noc.

V pokročilé fázi západu slunce však spíše deprese přichází, a tak na vrcholu rychle zapózovat před foťákem, sníst tatranku a s čelovkami na hlavách už hledáme setup. Po chvíli chůze po hřebeni se nám zdá že hledíme do jiné doliny a tak to začíná smrdět bivakem. Takže najít vhodné místo smotat lano pod sebe, přikrýt ždárákem a doufat že těch 6 hodin zimy bez vody a jídla nebude trvat věčně. Několik protrpěných hodin přináší ovoce v podobě neocenitelných zážitků, protože hory v časných ranních hodinách nabírají na největší kráse. Musím uznat že jakožto první neplánovaný bivak to bylo celkem fajn...

Po úspěšném sestupu jsme však zjistili, že naše chytré telefony jaksi přehlídly smsky od kluků že jejich cesta je mokrá a že jsou radši běhat. Takže každému co jeho jest....

...badille, badille, kdo po tobě ide...

Počasí není úplně ideální na hory tak pojedeme někam na vícedélky. Třeba Bergel by mohl být fajn. Nedávno jsem se s někým bavil, že byl v Bergelu lézt s rodinkou, tak fajn to by mohlo být v pohodě na lehké popolezení.

Vracím se na rychlo z Adršpachu, bambuláky vyměňuji za friendy a sadu vklíněnců. Přibaluji nepromokavé oblečení s pocitem že je budu potřebovat spíše na procházku v dešti kolem auta protože o víkendu se má přes alpy přehnat fronta. Spěšně vytisknu něco z průvodce, už jenom nabrat kluky, koupit jídlo a ádié...

Do vesnice Bondo, která se stala naším východiskem, jsme dorazili v úterý v noci. Ráno jsem pochopil, že moje idea půlhodinových nástupů v sandálích byla v tomto případě naivní. Nástup pod stěnu trvá asi 4 hodiny. Je potřeba překonat přibližně 1000 výškových metrů. 

Po cestě z Bonda leží ve výšce 1904 m.n.m chata Sasc Furä, kde lze nafotit topa všech lezeckých cest v okolí. Naše cesta pokračuje dalších cca 300 výškových metrů dále. Pod stěnou je velká spousta postavených bivaků kde lze přespat. Večer obhlížíme stěnu a střádáme plány na další den.

Budík zvoní 3:30 počasí vypadá zatím obstojně. Rozhodli jsme se lézt s Poldou "Another day in paradise" a Mates s Vaškem "Via Cassina". Do stěny nastupujeme přesně za svítání. Prvních asi pět délek by bylo možná pěkný lezení kdyby cestou netekl potok, asi nemáme ideální podmínky. Dál je cesta sice suchá ale "další den v ráji" jsem si nepředstavoval jako celý den šlapání nekonečné plotny. 

Moře žuly

Kluci v Cassinovi

Tradičně s sebou vlečeme několik kilo přebytečného železa, které bychom nebýt posledních neodjištěných délek ani nepoužili. Někdy kolem 15:00 dolézáme na severní hranu kterou se chystáme dál dobývat vrchol. Nohy vymačkaný z lezeček bolí a achilovky pálí. Cesta Nortkante kterou dolízáme má být za 5a, lezeme ji souběžně díky čemuž předbíháme jednu dvojku a asi o hodinu jim utečeme.

Dolez Nortkante

Na vrchol jsme dolezli v 18:00 a přemýšlíme co dál. Původní plán byl počkat na kluky a společně přespat v bivaku na vrcholu. Asi hodinu čekáme a pokoušíme se spojit s klukama. Ani obraz, ani zvuk... Vydáme se tedy na sestup. 

Slaňování začínáme tím že necháme na hřebeni dvě naše smyčky než vůbec najdeme slaňák. Tempo nabíráme asi až kolem 20:00 ale hned na to nás zpomaluje hustý déšť a kroupy. Pro příště si budu pamatovat že 0,1 mm srážek za den může klidně znamenat že spadnou 3 litry vody a 2 kg krup na výměru mojí hlavy. Lana moknou těžknou, o to víc se žuchlají a na exponované hraně se koušou za co můžou. Naše aktuální vyhlídky jsou slaňování asi 5 hodin v hustém dešti, moc mě ta představa nevzrušuje. 

Piz Badille má dokonce vlastní heliport

Zhruba ve 22:30 mi dojde od Matěje povzbudivá sms: "Jsme na polici uprostred cesty u cassinova bivaku zitra slanime nebo horska." To jsme na tom ještě celkem fajn bivakovat bych v tomhle bez věcí nechtěl. Díky bohu brzo přestane pršet a přestanou lítat blesky. Pod stěnou se zjevíme jako dva přízraky přibližně o 3:30. Byla to pěkná 24 hodinovka. 

Když člověk zažívá v horách sračky nese si v hlavě nějakou motivaci proč to přežít. Moje motivace byla: "Ještě chvilku vydrž, dole si lehneš do péřáku a bude ti fajn." Avšak tahle myšlenka mě opustila po necelé hodině hledání tak dobře schovaného bivaku se spacákem a vařičem. Měl jsem náladu si to tak akorát hodit. Připisuji další poučení: Bivak označit! Suché převlečení ulož tak, aby nezmoklo!, právě proto, že když jsme bivak našli zjistil jsem že jediná suchá věc byl spacák, díky bohu...

Kluci se naštěstí vrátili ze stěny po svých, avšak kolem 17:00 příštího dne. Následující den lilo jak z konve tak si jedem zalézt do Höllentalu.

Klukům díky za parádní vejlet, tak zas někdy...

Krasokras

Ten kdo do propadl depresi tradičních květnových dešťů na zmrzlé bratry Pankráce, Serváce Bonifáce prohloupil...

Neb skála lepí jak medem pomazaná,... sic bláto a déšť tělo i mysl od výletů zrazuje, byť právě tyto dny jsou vhodné abychom pečovali o tělesnou hygienu a kondici. Právě kras, kde je chladno a dech mistrův horolezcův je ledový, leč vody ni piva nepozřel, byl v těchto dnech vhodný pro realizaci jarních nešvarů. Jak je tomu vyobrazeno na grafických dílech níže přiložených,.... prostě byla podmínka jak víno....

Pohled do budoucna

Komíňák se postaví na polici a jak je dlouhej tak cvakne hned slaňák

Instantní Tatry v Polsku

Přináším po dlouhé době další článek. Je to malý report nebo něco jako inspirace, když není zrovna podmínka a do Tater je to daleko. Oblast se nachází v mých oblíbených Krkonoších.

Jedná se o Sněžné Jámy nacházející se na polské straně hlavního hřebene Krkonoš. Poláci oblast nazývají Śnieżne Kotły. Masiv je rozdělen do tří sektorů, kde je popsaných několik cest. Výška masivu je přibližně 60 až 120 metrů. Není problém vymotat tady tři lanové délky. Ve frekventovaných a těžších cestách je možné potkat několik skob, nejen na štandech ale i postupové skoby. Cesty se pohybují v klasifikaci IV - VIII. Myslím že většina prvovýstupů byla provedena v létě, ale charakteristika skal koreluje spíše se zimním lezením. Nebo alespoň mně osobně se to tak zdá.

Pohled téměř shora

Přístup k oblasti:

Nástup je ideální ze Špindlerova mlýna na skialpech nebo sněžnicích. Podél Martinovy boudy na hřeben a po cestě Česko-Polského přátelství až k Vysokému kolu. Odtud shora vypadají skály dost monumentálně, avšak jakmile se člověk dostane dolů pod nástup tak monumentálnost exponenciálně stoupá.

Polská mapa

Charakteristika materiálu i lezení je Tatrám dosti podobná, cesta kterou jsme lezli byla klasifikace V+. Byla krásně odjistitelná, je v ní několik skob. Klasifikaci bych viděl asi tak M6 možná i víc, protože před polovinou druhé délky jsem stáhl ocas, zamáčkl slzu v oku a ze zatlučené skoby utekl.

Detail sektoru Turnia Popiela

Ostatní narušitelé polských Tater si prý zalezli parádně. Vyprávěli neuvěřitelné historky o krásném lehkém lezení. Halt ponaučen z výběru směru tam při nejbližší příležitosti pojedu posekat co nejvíc směrů. Z vlastní zkušenosti bych zvláště v těžších směrech doporučil přibrat bohatou sadu skob a různých ostatních hejblátek. Majdovi díky za protažení parádní oblastí.

Malý Ganek

Spárová varianta za VI+

Majda na štandu