One of the great landmarks in Valley history came in 1975, when three Stonemasters - Jim Bridwell, John Long, and Billy Westbay - pulled off the first one-day ascent of the Nose. They was climbed mostly free, surged up the route in about sixteen hours. There's a famous photo of the trio shot in the medow below El Cap. Photographer was hunkered down to the level of guy's knees. Because of that angle, they seems to exude cockiness - gods sneering down on mere mortals.
Do země zaslíbené jsem vydal díky Ondrovi, který mě zastihl v období před ukončením bakalářského studia. Učil jsem se na jednu z nejtěžších zkoušek, kterou jsem měl před státnicemi ještě absolvovat, takže situace byla nervově vypjatá. Poté co mi zavolal s touhle nabídkou jsem příliš neváhal a účast ihned potvrdil. Vzhledem k tomu že jsem nikdy neletěl letadlem a mám asi tak 5 friendů, to bude zajímavý výlet. Jednou mi někdo řekl: "Get the fucking ticket!! a pak už musíš..."
Let jsem přežil, imigračním prošel, tím pádem mi už nic nebrání návštěvě Valley. První pohled na místní velikány ve mně zanechal smíšené pocity.
Suprstěnka
Kontakt s místní žulou proběhl díky dvoudélkové cestě Hary Daley na Glacier pointu za 5.8 a poté Goodrich pinnacle za 5.9 R. Zjišťujeme, že vyleštěné plotny bez jakéhokoliv jištění a prstové spáry budou zřejmě naší slabinou. Chcete-li ubytovat se v Camp 4, je dobré si přivstat, nikdo Vám ale neřekne že ve 4 ráno už může být pozdě. Máme štěstí dostaneme místa jenže ten den stíháme už jen krátké cesta na Cookie cliff, kde se mi podaří vylézt na OS cestu Enema za 5.11b. Po dolezení cesty mám mžitky před očima myslím že takhle jsem nikdy nikde nebojoval. Šlo o převislou spáru po vlastním, kde místy držela žába. Později jsem si toho přelezu (klasifikace odpovídá cca 8- v UIAA) velice vážil, protože jsem za celou dobu nic podobně těžkého nepřelezl. Většina těžších cest totiž jsou prstové spáry a v těch jsem vždy shořel jak papír.
Cookie cliff – začínají "dragovat roupy" (rope drag)
Velkým lákadlem pro mě byl vždy Half Dome. Nástup tam trvá 3 hodiny, nastupujeme tedy odpoledne a večer ještě zafixujeme první dvě délky. Po brzkém startu nás trochu zdrží snaha o ranní vyprázdnění, neboť ve stěně to řešit nechceme. Jumarováním se člověk parádně zahřeje, takže je připraven k lezení. Do stupně 5.10c se daří vesměs přelézat délky volně i první kyvadlový traverz zvládám bez problému, brzo však přijde délka s klasifikací C2. Charakter cesty se tu před pár lety poněkud změnil a to díky asi tak 50 tunovému bloku, který ze stěny zmizel. Dnes se leze parádní koutovou spárou, která se uzavírá až do vlasové spáry. Přichází tedy moje první hákování, díky sadě předražených Camalot C3 mám po čem hákovat. Posléze se dostávám do situace, kdy stojím ve skobě a dosáhnutí na nýt se stává jaksi nereálné, začínám pochybovat o svých možnostech. Kdybych měl kladivo a nějakou skobku, nebyl by problém, jenže my lezeme "hammerless". Naštěstí Kouba vyrábí parádní šťáradla a je možné je použít podobně jako jedničku, takže háček na konci píchnu do spáry a nýt je dosažen. Tímto hádanka nekončí, jak se teď dostat do komína, který je asi 10 metrů vlevo? Naštěstí jsem si vzpomněl na alternativní metody horolezectví ze své rodné hroudy, takže na konci lana uvážu kinderkopf a mrštím jej do komína. Heuréka asi na čtvrtý pokus se mi podaří nahodit jej za blok a tím je komín dosažen. Kdybych si na tento výlet nevydělával výškovkama ale házením lopatou, tak by přelez téhle cesty nepřicházel v úvahu.
Kousek pod Big Sandy - Half Dome
Pak už je to sranda pět délek lezení za 5.7 až 5.9, jenomže poslední délka na Big sandy ledge je jakás širočina, která mě dost vytrápila. Blíží se tma, ale stejně posílám Ondru do 5.12a ať si taky zaleze :-) Noc nás chytla na správným místě, slaníme na Big Sandy a uložíme se k bivaku, tím jaksi přijdeme o šanci vylézt cestu za jeden den.
Super ráno – Ondrova fotka
Druhý den po krátké snídani se pokouším o přelez Zig-Zag, začátek za 10b jde, ale 12a boulder mile rád hákuju. Brzo se dostáváme na Thank God ledge, expozice je tu nádherná. Parádní zážitek – chůze po 20 cm široké lávce, stovky metrů vzduchu pod nohama, odřený nos, rozklepaná kolena...
Chtěl jsem být jak Alex, ale něco mi tam přebývá – Thank God ledge
Postupně se dostáváme do funky ploten v headwallu, opět uplatňujeme mnohé divoké techniky horolezectví, volné lezení za 12c nepřichází v úvahu,v tahání se poctivě střídáme neboť já jsem po včerejšku sfouklý jak svíčka. Krátce po poledni se dostáváme na slunkem vyhřátý vrchol. Amíci nám gratulují jak splašení, všichni nás tipují na cestu Snake dike za cca 5.7, Regular north face je pro ně modla, ani se jim nedivím...
Vrchol Half Dome
Cable-trail na sestupu, ve stěně bez turistů bylo lépe
Ještě jsem se ani nevzpamatoval a už nesu batoh s téměř 40 litry pitné vody pod nástup Salateho cesty na El Capa, představa že další 4 dny budu trpět ve stěně a budu si šoulat z hoven kuličku mě znechucuje a láká zároveň. Další den ráno opouštíme Camp 4 a jdeme pod Capa. Prvních pár délek je nádherné spárové lezení max za 10b. Postup je pomalý, svině těžká a furt se někde šprajcuje. Velice oceňuji bigwallový sedák poněvadž díky němu alespoň trochu cítím nohy, kluci na tom jsou krapet hůře. Konečně jsem zjistil že i do špatně založeného friendu se dá spadnout. Už taky vím co znamená lezení po "Výtlucích" a to s velkým V. Nechci vidět v jakém stavu je cesta The Nose. Pod Half Dolarem nás zastavuje kónický komín a kluci zvažují pověšení pytle. Ondra mě ukecává co to jde, jeho fyzické proporce prý na vylezení El Capa nestačí. S těžkým srdcem vylíváme 40l vody a slaňujeme na zem.
Amerika jak má být
Rekonvalescenční destinace je Tulomne medows. I jeden den v El Capovi nás vcelku rozsekal. Lezení je zde krásné, ale je to jako přejít z Ádru na Křížák. Více než lezení si tu užívám krásnou přírodu. Spousta divoké zvěře, minerálka tu vytéká ze země, borovicové dřevo krásně hřeje a pivo za dolar mi konečně chutná. Jeden den si vyhradíme k prozkoumání okolí, neboť v Tulomne sněží. Kousek za parkem je krajina diametrálně jiná. Nechvalně známé jezero Monolake, které v padesátých letech Amíci ze S.F. a L.A. málem vypili. Kousek od něj jsou termální prameny. Kalné, sírou páchnoucí kaluže nevypadají příliš vábně, ale jejich teplota dosahující 40 °C člověka stejně zláká.
Monolake
40°C docela ujde
Počasí se lepší a my jedem opět do Valley, juch!
Na El Capovi ji napravujeme reputaci v cestě East buttres. Cesta je klasifikovaná něco kolem 5.10b, ale 5.9 komíny nám dávají zabrat. Já si užívám lehké, nelehce jistitelné délky a vzpomínám na české pískovce. Lezení je to krásný.
Vrchol El Capa
Na konec výletu si nechávám jeden quest v záloze. Jde o North Face na Rostrum za 5.11c (nejlehčí varianta). Ráno moc nespěcháme, pečlivě plánujeme techniku výstupu. Ve stěně nejsme ani první, ani poslední. Pod nástupem klábosíme s partou Francouzů, jejichž ambice nabývají hvězdných výšin, Zvažuji zda je nepustit před sebe, ale naštěstí tuhle myšlenku ihned zavrhnu. První délka je ze 5.9, avšak dále už klasifikace neklesne pod 5.10b, Francais pod námi sedí v čem se dá. Epesní spárové lezení dá však člověku zabrat. Klíčová délka za 5.11c se nejdřív tváří že by šla, ale lézt prstovky ve vyleštěné skále bez stupů okolo, jsem se jaksi nenaučil. Dokonce i ty širočiny jsou tu jaksi těžší, velmi rychle si zvykám na jištění typu posouvání jediného friendu nad sebou. Kdyby do toho člověk nepadal, tak nevidím jediný důvod proč by se takto nemohly lézt i širočiny v Ádru. Převislou prstovku za 5.13c v headwallu oblézáme parádní širočinou. Na vrcholu jsme oba rozsekaní na kaši přesně jako po vylezení devíti spárových linek. Asi to tu chce hold zdomácnět...
Bájo žabka
Reparate Seality
