Macošení

Propast, kolem které se váže velká spousta příběhů, legend a polopravd. Vždy byla a zřejmě i bude cílem nejen turistů, ale i nešťastníků nespokojených se svým živote. Propast zřejmě obdržela název po své historicky první oběti. Legenda praví:

Matka v rukou dítě třímá na okraji propasti,

hmouří zraky nad  hloubkou nedohlednou .

Nevinné dítě vrhá vstříc strašlivé to smrti,

hříchu činí s chutí neomluvnou.

Tu z dáli dřevař v lese slabé křiky slyše,

on svým sluchem veden k jámě přistoupí.

Hle, spatří mezi cáry hadrů – kus lidské duše,

hrdinně pro to dítko sestoupí.

Na vsi dřevař snadno zjistí,

ze kterého lůna dítě pochází.

Dřevař vleče ženu na okraji propasti,

vrhne macechu dolů: "Nechť tě víra provází!" 

Ani nevím co mně na hákování baví, snad mě uspokojuje představa lezení velkých hladkých stěn, kde to bez toho úplně nejde. Krámů je plný auto, snad kromě 40l vody je výbava vesměs stejná jako před nedávnem v nástupu Salateho cesty na El Capa.

První den přicházíme na dno kolem 8 hodiny večerní a natahujeme alespoň první délku ze sedmi cesty Dlouhá noc za V A2. Druhý den ráno sice vstáváme před rozbřeskem, ale do stěny se dostáváme až po 8 hodině ranní. Druhá délka vychází na mě. V půlce lezení mě Pozdrav upozorňuje na zanechané tahací lano na štandu, tak si to dávám pro sichr ještě jednou. Slanění na štand nepřichází v úvahu, jednak to je celkem převislé a druhak bych při jumarování zpět vyzipoval posledních cca 8 jištění. Varianta vzít svini na záda kamaráda zřejmě nenapadla. Převislé nekompaktno mi dává celkem zabrat, navíc ke konci mě zradí můj nejlepší BD friend tím, že vyjede ze spáry jak namazaná myš, na(ne)štěstí jsem si nechal cvaklý předchozí friend, takže letím jen asi metr, ale dostávám zato slušnou herdu do zad. Fyzika, respektive dynamika pádů do statických smyček je svině.

Dynamičnost lezení

Třetí délka padá na Pozdrava, vyžral hákování za samé nýty, pouze sem tam je třeba něco založit. Za chvíli si hoví na štandu a potahuje sviňi.

Ve čtvrté délce se objevuji kouzlo lezení po háčcích, ze začátku se mi nechce, ale když vidím nýty a spáry na friendy nad sebou, tak mi malé odlezy ani moc nevadí. Na konci délky nevím co se přihodilo, ale z ničeho nic vyletí dva friendy a já se vesele houpu ve skobě, do které bych si ani svačinu nepověsil. Trochu se mi roztřepou pastelky a tak místo friendů zatluču největší skobu co mám, ta naštěstí podrží. Dolézám na polici a čekám na parťáka. Lety vychází dnes na mě, zatím to je 2:0 na držky.

Bordel na štandu

Pátá délka je divoká hned ze startu Pozdrav stojí v čoku mezi ginglajícími se bloky a dosahuje na nevzhlednou skobu, jestli s ním něco vyletí, plácne sebou o polici jak zralý plod. Kluk je to šikovná a ze skoby lehce dosahuje na nýt, dál už hopká jako laňka a je brzo na štandu. Ovšem na polici místo doprava, zahne doleva a délku si zřejmě o něco zkrátí, ke správné orientaci nám totiž chybí topo, a tak dál sledujeme linii nějakých nýtů.

La expozicion

V šesté délce využívám hledací techniky typu šmátrání hrotem kladiva okolo a čekám za co se zachytí a tam dávám háček nebo skobu, málo kdy něco najdu. Tma už dávno padla a já se brzy dostávám do bezvýchodné situace. Zradily mě už i šmátrací techniky a hnízda na háčky si už spíš jen vymýšlím, přičemž hypnotizuji dvě mnou nedotlučené skoby pode mnou a přemýšlím o kterou z nich si brzo rozpářu bříško. Brzo mé jištění tvoří výše zmíněný BD friend a doufám že s ním neupravím skóre na 3:0. Další kroky jsou jen háčky a to čím dál slabší, skobu nade mnou považuji za fata morganu a přemýšlím o životě. Pozdarv na štandu začíná být netrpělivý... Vedle nás kluci dolézají Příklepový strop a jsou natolik ochotní, že nám hodí lano, čímž nás připraví o skvělý zážitek hledání, lezení, bloudění až do rána bílého. Nebýt jich, tak v těch háčcích visím zřejmě do teď.

Koukněte na toho fintila...

Když po nabídnutém laně jumaruji vzhůru, prohlížím hladkou stěnu, ve které je tu a tam nějaký nýt jinak nic. Děkuji všemu co je pro mě svaté, že nejsme v téhle proPASTI sami.

Za chvíli už s parťákem simultánně klopýtáme ze schodů k autu jak cvičený koně a sme rádi, že sme rádi, hold to budeme muset někdy za světla dolézt. Člověk by nevěřil co ho 40 km od Brna čeká ještě za různá dobrodružství, proto nepodceňujme krásný to Kras moravský, taky sou tu stěny ja feny...

Americká meka horolezectví

One of the great landmarks in Valley history came in 1975, when three Stonemasters - Jim Bridwell, John Long, and Billy Westbay - pulled off the first one-day ascent of the Nose. They was climbed mostly free, surged up the route in about sixteen hours. There's a famous photo of the trio shot in the medow below El Cap. Photographer was hunkered down to the level of guy's knees. Because of that angle, they seems to exude cockiness - gods sneering down on mere mortals.

Do země zaslíbené jsem vydal díky Ondrovi, který mě zastihl v období před ukončením bakalářského studia. Učil jsem se na jednu z nejtěžších zkoušek, kterou jsem měl před státnicemi ještě absolvovat, takže situace byla nervově vypjatá. Poté co mi zavolal s touhle nabídkou jsem příliš neváhal a účast ihned potvrdil. Vzhledem k tomu že jsem nikdy neletěl letadlem a mám asi tak 5 friendů, to bude zajímavý výlet. Jednou mi někdo řekl: "Get the fucking ticket!! a pak už musíš..."

Let jsem přežil, imigračním prošel, tím pádem mi už nic nebrání návštěvě Valley. První pohled na místní velikány ve mně zanechal smíšené pocity.

Suprstěnka

Kontakt s místní žulou proběhl díky dvoudélkové cestě Hary Daley na Glacier pointu za 5.8 a poté Goodrich pinnacle za 5.9 R. Zjišťujeme, že vyleštěné plotny bez jakéhokoliv jištění a prstové spáry budou zřejmě naší slabinou. Chcete-li ubytovat se v Camp 4, je dobré si přivstat, nikdo Vám ale neřekne že ve 4 ráno už může být pozdě. Máme štěstí dostaneme místa jenže ten den stíháme už jen krátké cesta na Cookie cliff, kde se mi podaří vylézt na OS cestu Enema za 5.11b. Po dolezení cesty mám mžitky před očima myslím že takhle jsem nikdy nikde nebojoval. Šlo o převislou spáru po vlastním, kde místy držela žába. Později jsem si toho přelezu (klasifikace odpovídá cca 8- v UIAA) velice vážil, protože jsem za celou dobu nic podobně těžkého nepřelezl. Většina těžších cest totiž jsou prstové spáry a v těch jsem vždy shořel jak papír.

Cookie cliff – začínají "dragovat roupy" (rope drag)

Velkým lákadlem pro mě byl vždy Half Dome. Nástup tam trvá 3 hodiny, nastupujeme tedy odpoledne a večer ještě zafixujeme první dvě délky. Po brzkém startu nás trochu zdrží snaha o ranní vyprázdnění, neboť ve stěně to řešit nechceme. Jumarováním se člověk parádně zahřeje, takže je připraven k lezení. Do stupně 5.10c se daří vesměs přelézat délky volně i první kyvadlový traverz zvládám bez problému, brzo však přijde délka s klasifikací C2. Charakter cesty se tu před pár lety poněkud změnil a to díky asi tak 50 tunovému bloku, který ze stěny zmizel. Dnes se leze parádní koutovou spárou, která se uzavírá až do vlasové spáry. Přichází tedy moje první hákování, díky sadě předražených Camalot C3 mám po čem hákovat. Posléze se dostávám do situace, kdy stojím ve skobě a dosáhnutí na nýt se stává jaksi nereálné, začínám pochybovat o svých možnostech. Kdybych měl kladivo a nějakou skobku, nebyl by problém, jenže my lezeme "hammerless". Naštěstí Kouba vyrábí parádní šťáradla a je možné je použít podobně jako jedničku, takže háček na konci píchnu do spáry a nýt je dosažen. Tímto hádanka nekončí, jak se teď dostat do komína, který je asi 10 metrů vlevo? Naštěstí jsem si vzpomněl na alternativní metody horolezectví ze své rodné hroudy, takže na konci lana uvážu kinderkopf a mrštím jej do komína. Heuréka asi na čtvrtý pokus se mi podaří nahodit jej za blok a tím je komín dosažen. Kdybych si na tento výlet nevydělával výškovkama ale házením lopatou, tak by přelez téhle cesty nepřicházel v úvahu.

Kousek pod Big Sandy - Half Dome

Pak už je to sranda pět délek lezení za 5.7 až 5.9, jenomže poslední délka na Big sandy ledge je jakás širočina, která mě dost vytrápila. Blíží se tma, ale stejně posílám Ondru do 5.12a ať si taky zaleze :-) Noc nás chytla na správným místě, slaníme na Big Sandy a uložíme se k bivaku, tím jaksi přijdeme o šanci vylézt cestu za jeden den.

Super ráno – Ondrova fotka

Druhý den po krátké snídani se pokouším o přelez Zig-Zag, začátek za 10b jde, ale 12a boulder mile rád hákuju. Brzo se dostáváme na Thank God ledge, expozice je tu nádherná. Parádní zážitek – chůze po 20 cm široké lávce, stovky metrů vzduchu pod nohama, odřený nos, rozklepaná kolena...

Chtěl jsem být jak Alex, ale něco mi tam přebývá – Thank God ledge

Postupně se dostáváme do funky ploten v headwallu, opět uplatňujeme mnohé divoké techniky horolezectví, volné lezení za 12c nepřichází v úvahu,v tahání se poctivě střídáme neboť já jsem po včerejšku sfouklý jak svíčka. Krátce po poledni se dostáváme na slunkem vyhřátý vrchol. Amíci nám gratulují jak splašení, všichni nás tipují na cestu Snake dike za cca 5.7, Regular north face je pro ně modla, ani se jim nedivím...

Vrchol Half Dome

Cable-trail na sestupu, ve stěně bez turistů bylo lépe

Ještě jsem se ani nevzpamatoval a už nesu batoh s téměř 40 litry pitné vody pod nástup Salateho cesty na El Capa, představa že další 4 dny budu trpět ve stěně a budu si šoulat z hoven kuličku mě znechucuje a láká zároveň. Další den ráno opouštíme Camp 4 a jdeme pod Capa. Prvních pár délek je nádherné spárové lezení max za 10b. Postup je pomalý, svině těžká a furt se někde šprajcuje. Velice oceňuji bigwallový sedák poněvadž díky němu alespoň trochu cítím nohy, kluci na tom jsou krapet hůře. Konečně jsem zjistil že i do špatně založeného friendu se dá spadnout. Už taky vím co znamená lezení po "Výtlucích" a to s velkým V. Nechci vidět v jakém stavu je cesta The Nose. Pod Half Dolarem nás zastavuje kónický komín a kluci zvažují pověšení pytle. Ondra mě ukecává co to jde, jeho fyzické proporce prý na vylezení El Capa nestačí. S těžkým srdcem vylíváme 40l vody a slaňujeme na zem.

Amerika jak má být

Rekonvalescenční destinace je Tulomne medows. I jeden den v El Capovi nás vcelku rozsekal. Lezení je zde krásné, ale je to jako přejít z Ádru na Křížák. Více než lezení si tu užívám krásnou přírodu. Spousta divoké zvěře, minerálka tu vytéká ze země, borovicové dřevo krásně hřeje a pivo za dolar mi konečně chutná. Jeden den si vyhradíme k prozkoumání okolí, neboť v Tulomne sněží. Kousek za parkem je krajina diametrálně jiná. Nechvalně známé jezero Monolake, které v padesátých letech Amíci ze S.F. a L.A. málem vypili. Kousek od něj jsou termální prameny. Kalné, sírou páchnoucí kaluže nevypadají příliš vábně, ale jejich teplota dosahující 40 °C člověka stejně zláká.

Monolake

40°C docela ujde

Počasí se lepší a my jedem opět do Valley, juch!

Na El Capovi ji napravujeme reputaci v cestě East buttres. Cesta je klasifikovaná něco kolem 5.10b, ale 5.9 komíny nám dávají zabrat. Já si užívám lehké, nelehce jistitelné délky a vzpomínám na české pískovce. Lezení je to krásný.

Vrchol El Capa

Na konec výletu si nechávám jeden quest v záloze. Jde o North Face na Rostrum za 5.11c (nejlehčí varianta). Ráno moc nespěcháme, pečlivě plánujeme techniku výstupu. Ve stěně nejsme ani první, ani poslední. Pod nástupem klábosíme s partou Francouzů, jejichž ambice nabývají hvězdných výšin, Zvažuji zda je nepustit před sebe, ale naštěstí tuhle myšlenku ihned zavrhnu. První délka je ze 5.9, avšak dále už klasifikace neklesne pod 5.10b, Francais pod námi sedí v čem se dá. Epesní spárové lezení dá však člověku zabrat. Klíčová délka za 5.11c se nejdřív tváří že by šla, ale lézt prstovky ve vyleštěné skále bez stupů okolo, jsem se jaksi nenaučil. Dokonce i ty širočiny jsou tu jaksi těžší, velmi rychle si zvykám na jištění typu posouvání jediného friendu nad sebou. Kdyby do toho člověk nepadal, tak nevidím jediný důvod proč by se takto nemohly lézt i širočiny v Ádru. Převislou prstovku za 5.13c v headwallu oblézáme parádní širočinou. Na vrcholu jsme oba rozsekaní na kaši přesně jako po vylezení devíti spárových linek. Asi to tu chce hold zdomácnět...

Bájo žabka

Reparate Seality

Více fotek najdete na: Fotky

Tři dny v Chamonix

I've done a lot of thinking about fear. For me, the crucial question is not how to climb without fear - that's impossible - but how to deal with it when it creeps into your nerve endings. I feel fear just like a next guy. If there was an alligator nearby that was about to eat me, I'd feel pretty uncomfortable.

Alex Honold 

Letos byly v Chamonix velké ambice. První myšlenka směřovala k Walkerově pilíři v severní stěně Grandes Jorasses, avšak letos je tahle 1200 m dlouhá kráska podle horských vůdců jaksi "out of condition". Měníme tedy plány a sondujeme informace o diretce na Freney pillar, klíčové obtíže za 7a/A2 vypadají děsivě a lákavě zároveň, ovšem počasí není kdoví jaké a nahoře leží spousta nového sněhu.

Po přehodnocení situace se vydáváme na Plan a kempujeme u Lac Bleu. Následující den trochu zaspíme budík, volíme na rozlez Aiguille du Pain. Spodní část stěny přeběhneme cestou Lepidoptera, horní část prubujeme Rebufata kde klíčová délka je prstová spára za 6c. Je to žrádlo největší, ale bohužel taky poslední lezení v lezečkách na výjezdu.

Následující den se nám podaří poněkud dřívější start, již za rozbřesku pádíme s batůžkem pod Aiguille du Pélerins. V plánu je tůra Arete Grütter integral za D/5c, píšou 650 m obtížného lezení, a převýšení něco málo přes 1000 m. Že prý dát to v jednom dni bez bivaku, je výzva. Lezení v pohorkách na 30 m dlouhém laně převážně na souběh je zajímavé. Spodní část stěny lezu způsobem "do čeho kopnu a duní, nechám ležet", po chvíli se to mění na "do čeho kopnu a zůstane to na svým místě, je parádní chyt", krátce po poledni měním techniku způsobem, že každý chyt je potřeba řádně zadupnout pohorkou do stěny.

Tůra je to dlouhá jak týden a místy sním o lezečkách, které mám pro jistotu v batohu, ale není čas. Kolem třetí hodiny odpolední to začíná vonět vrcholem, zdání často klame. Těžké lezení v pohorkách nám přestává vadit a něco po čtvrté hodině stojíme na vrcholu. Po krátké svačině se chytsáme na sestup, spouběžné slézání normální cesty je po celém dni vcelku psychicky náročné, ale těsně před setměním stojíme u stanu. Byla to pecka poctivých 10 hodin lezení to mohlo být.

Čtvrtek hlásí poslední den lezení, k večeru se to  má kazit. Rest day se tedy nekoná. Na doporučení se pouštíme do cesty Frendo spur na Aiguille du Midi. Je to tůra klasifikovaná D/5c s 80° ledem ve výlezu. Večerní pochybnosti o zdolání jdou ráno stranou. Máme sice dohromady 2 cepíny a žádný šroup do ledu, ale vidina jištění v okolních skalách zní pozitivně. I přes únavu z předchozích dvou dní máme celkem rychlý start. Nástup vede přes rozbitý konec Pelerinského ledovce, následuje lezení na solo vertikální sutí. Přibližně v 8 hodin se navazujeme na lano. Souběžné lezení zatím nepřichází v úvahu. Lezení není lehké a metry nepřibývají podle plánu. 

Sem tam trochu bloudíme, ale přesto potkáváme skoby a smyčky. Buď lezeme správně, nebo bloudíme tam, kde už někdo bloudil. Po půldenním lezení sleduji konec skalnatého hřebene a mám pocit, že každou chvíli musíme být na něm. Vymotáme spoustu délek lana a vrchol je pořád stejně vzdálen. Přibližně v 16:00 se dostáváme na věž, kde začíná sníh a led. Po rychlé svačině obujeme mačky a souběžně šlapeme po sněhovém hřebeni směrem na Midi. Jakmile se sníh zažíná měnit na led a je strmější, nechám si poslat po laně druhý cepín. Čeká mě 60 m lezení ve strmém ledu. Bez šroubů se necítím komfortně, ale hipnotizuji skalku, kde plánuji štandovat. Lana vycházejí akorát. Parťák ke mě dolézá vyšťavený stejně jako jsem byl já. Proto lezu další délku, vychází opět na 60 m, ale už se dá vedle ledu něco založit. Posílání páru zbraní po laně nás zdržuje, cepíny se neustále zasekávají. 

Z posledních sil zatloukám skobu, kladivem trefuji střídavě prsty, skobu, skálu, prsty, skobu, skálu... Parťák už vypadá taky použitě a navíc se horší počasí, začíná pršet a přichází slibovaná bouřka. Klíčová délka 80° led nás právě čeká. Naštěstí vede podél skály, takže ji lze poměrně slušně odjistit. Hodinky mi hlásí 19:00 když dolézám do chodeckého terénu. Posílání zbraní nepřichází v úvahu. Honza tedy musí vylézt led bez cepínů. Tajně doufám že to vyprusíkuje a my stihneme poslední lanovku do údolí. Honza celý zadýchaný dolézá na štand a ohlašuje mi vynález nové lezecké techniky, tedy lezení ledu na jako spáru a na sokola, "Kámo parádní žáby!" křičí zadýchaně. Posílám ho vpřed a utíkáme na lanovku, posledních 300 m chodníku jdeme oba už jen ze setrvačnosti. 

Ve dveřích Midi nás zastaví obsluha a oznamuje že, už žádný cable-car nepojede a že musíme na "Refuge des Cosmiques". Představa hledání Cosmicu v bouřce se mi moc nepozdává a zvažuji bivak před vstupem na Midi. Parťák zkouší větu "There is no refugies?". Odpoveď "No" všechno utvrdí, musíme na Cosmic. Sníme poslední kusy čokolády a klábosíme o tom jak to provedem, když obsluha se vrací se slovy "So guys, it's a storm little bit..." a naslouchá naší rozpravě. Zničeho nic řekne česky: "Vy ste češi?". Nevěřím vlastním uším...! Za chvíli nás vede na místní smrdutou toaletu a představuje nám náš dnešní hotelový pokoj. Hned jak zmizí, padneme vysílením na zem. Zaměstanec Midi se jmenuje Martin a zjišťujeme, že máme dokonce společné známé. Venku se zatím honí čerti, šlehají blesky až to všude jiskří. Hotelové menu jsou lazaně, tedy zbytek Martinové večeře... Dobří lidé ještě nevyhynuli. V noci sice příliš nespíme, ale pod izolační folií nám je fajn.

Druhý den ráno čekáme až se lanovka probere z noční bouřky a sjíždíme na Plan. Fakt, že náš stan spláchla jakási přívalová vlna, takže v něm je po kotníky vody a všechny naše věci mají pětinásobnou hmotnost, nás už moc nerozhází. Svištíme lanovkou do Chamonix utahaní jak koťata a těšíme se do tepla domova.

Tři dny okno, tři cesty, lezení až až...

Taky na lyže trochu

Včelaři v Česku přes zimu především kvůli nemoci varroáze přišli zhruba o 35 procent včelstev, vyplývá z předběžných odhadů Českého svazu včelařů (ČSV). Epidemie je podobná té ze zimy mezi roky 2007 a 2008, při níž zahynula třetina včel.

Magazín týden.cz

Bohužel, lidstvo dospělo tak daleko, že bez uměle udžovaných včelstev, by tento významný opylovač vyhynul a to vlivem včelího moru. Toto obávané bakteriální onemocnění včelích larev přenáší především divoká včelstva žijící ve městech. Nutno však podotkout, že tento fakt nemá s předchozím odstavcem příliš společného.

Tragicky špatná zima však faktem je, a je k zamyšlení.  Poněvadž všechno souvisí se vším i tohle mi vrtá hlavou. Šlapajíce blátem do kopce s lyžemi v ruce přemýšlím nad tím zda je v silách jedince alespoň mírně snížit důsledek působení lidstva na této planetě. Vždy když mě přepadne tato existencionální krize, tak mě naštěstí čeká několik desítek hodin dobrodružství, které mě úspěšně pomáhá zapomenout na realitu.

 Skoro celá posádka

Ve 4:00 deštivého sobotního rána mi zvoní budík, sedám do auta a potkávám se s ostatními členy výpravy. Vedoucí expedice jasně určil směr. Tedy Dümlerhütte. Přibližně v 10:00 vyrážíme pěšmo z Rossleithenu s lyžema na chatu. Po třech hodinách chůze se ubytováváme v příjemném prostředí chaty. První pojezd není úplně ideální, po dlouhé době na lyžích, nění to úplně ono, ale dáváme ještě dva bájo pojezdy v mírně slehlém prašanu. Nevyspání z předešlé noci je znát. Na chtě nás čeká bájo večeře. Peněz jak želez, ale je to lukcus! Pivo za 4e trochu bolí, ale chutná. 

Druhého dne se probouzíme do slunečného počasí a plány jsou jasné. Dát si jeden prádní pojezd z hřebene vedle chaty, potom na Stubvingipfel, nebo co... což je nádherný kopec s několikaset metrovou kolmou stěnou, potom na Rotewand a z něj dlouhý pojezd lesem pod chatu.

Na tu bídu, to byla víc než parádní lyžovačka.

Počasíčko...

 Unsere kleine papagai

Šabľe

Po pětidení návštěvě domova vypínám motor na zasněženém parkovišti. Když vystoupím přemýšlím jestli jsem vůbec byl doma.... Je to realita nebo sen? Opakovaně podstupuji známé utrpení? 

Dál slyším už jen křoupání čerstvé sněhové pokrývky a ukrajuji první kroky ze známé cesty. 
Teploměr říká -9°C.

Šavle... Stoupem volně vylezená známá hákovačka. Zní to jako výzva, ale klasifikace v průvodci 6- A4, uchu zas tak nelahodí. Stoupa oznámkoval M7. Za pokus to stojí.

Výměna ponožek před nástupem se osvědčila jako jedna z nejlepších věcí

Ráno se hrabeme sněhovou peřinou k Ušaté veži. Sníh po pas teplota kolem nuly, všechno mokrý, těžký a tak. První délka připadá na mě, ono je to snad už tady převislý...! jištění bych si vzhledem k obtížím představoval bohatší, ale co už. Druhou délku jde Pozdrav, začínám chápat proč to nemá opakování. Žalostné vzdychy střídají ostré nadávky. V klíčovém místě je sice erární hex, ale zapoměli jaksi namontovat chyty. Za dvě hodiny sedíme na štnadu vcelku vyčerpáni a přemýšlíme co dál. Pouštím se do třetí délky, avšak ne uplně správně, místo vizuálně nelezitelného koutku se pouštím do prakticky nelezitelné plotny. Ta mě vyškolí natolik že už nejsem schopen dalšího postupu. Pro dnešek to balíme, ráno moudřejší večera.

Třetí délka

Další den je přístup k uchu poněkud příjemnější. Je mi jasné, že bude potřeba trochu odhodlání k průstupu zmíněného koutku. Poté co zatluču skobu za lokr a jednu vypůjčenou jedničku do nepatrné spáry, začínám chápat, že zpátky na štand už jen tak neslezu. S vykulenýma očima se pouštím do převislého výšvihu, pak už jen opatrný traverz a další délka dobyta.

Následuje klíč za M7, taková typická adšpašská převislá širočina, kterou Pozdrav vzlíná jak dým. Erární nýty pro pocit vzdušnosti radši vynechává a sune se vzhůru. Několikrát mě obšťastní salvou kamenů a sem tam se i trefi. Další délka v podobě převislého šrotu s vyklajícíma se skobama čeká na mne. M5 si představuju trochu jinak, zřejmě přichází únava. 

M7 – klíčová délka

Furt je ta mrcha převislá a setsakramentsky to šťaví! Pozdrav jaksi přelézá nelezitelné nejistitelné lehce převislé úseky, což zůstává mimo mé chápání. Poslední délku dělíme na dvě, takže ještě několik nepříjemných výšvihů přes sněhové police. Už ani nevnímám co držím, hlavně že Ušatá veža je na dosah.

Kachňáky

Jestli mě smysly nešálí tak to bylo první opakování Stoupova kruto-přelezu a ještě k tomu OS!! Skvělé dvoudenní dobrodružství v převislém šrotu zakončíme oslavným panákem a běžíme domů. Do tater se nejmíň dva týdny nechystám!

Jako vždy do tmy...

Návrat komínů

Spadl lístek z javora, spadl na nás na oba, pojď má milá, pojď a doprovoď mě až do našeho dvora....

A já stebou nepůjdu, protože tvá nebudu...

Obr. 1: V Riglovém sedle po dolezení komínu návratů

  

Těžká  krysa mi obtěžkává ramena a já hledím na rozcestí v Tatranské Lesné a zvažuji zda mě zrak nešálí, se vším všudy mě čeká tří a půl hodinové utrpení s převýšením 1110 metrů. Fajn, po nějaké té době nás vítají slovenští spinači na Teryně panákovou smrští. Takže další den obtížnější vstávačka ve 4:00 a vstříct dalším dobrodružstvím.

Ráno fouká vítr tak silně, že se celá chata chvěje, ale my stejně oblékáme péřovky a už stojíme před chatou... chvíli mi trvalo podlehnout myšlence že dneska nic. Po několika hodinách spánku bylo rozhodnuto, jdeme zkusit Cestu ke slunci na Malý Ledový štít. V létě pětka za tři hodiny si na hřebeni, ok lepší než nic.

 Obr. 2: Slanění z cesty ke slunci 

Plotnové lezení se na zimu nehodí takže uplynou snad tři hodiny a my jsme teprve v druhé délce. Pytel. Tip na léto. Hold není vždy posvícení... k tomu všemu, mokrým sněhem propadajíc se po kolena je naše rychlost asi metr za minutu.

Pokus druhý, budík 4:00 tělo bolí a nespolupracuje. Hned jak vystartujem před chatu dáváme mačky. Tentokrát nám fouká vítr do plachet, místo břečky je všude parádní firn. To co má trvat 1:30 trvá 1:00. Co má trvat 3:00 trvá 2:00, takže super a chvíli po rozbřesku stojíme na značkách v Javorové dolině.

Obr. 3: Sedielko cca 6:30

První dojmy z Komínu návratů jsou skvělé, všude led... První dvě délky čistě ledové lezení převážně kolmého charakteru, šacuji to na WI 5. Dál přebíháme na souběžku asi 200 m dlouhé sněhovisko, podle topa měly být dvě, no co, tak máme jedno velké. Následuje dupání firnu okořeněné poctivě kolmými ledovými výšvihy. 

Obr. 4: Honza v druhé délce

Po osmi délkách přichází to pravé lezení, jedna délka koutkem, takových M5 to asi bude. Následující (poslední) délka není zrovna v podmínce, všude ledová krusta která se s tříštivým zvukem sype do doliny, friendy nefungují, skoby nejdou. Kdybych měl tak 10 ice-hooků, dal bych všechny, ten jediný jsem zatlokl fakt blbě. Kolmé nejisté lezení bez možnosti založení mi muselo zabrat alespoň hodinu a půl. 

Obr. 5: Poslední délka

Neznám lepší pocit, než když Vás po defloraci vrcholové převěje slunko připraví na zlomek vteřiny o zrak. Po celém dni stráveném v severní stěně způsobují sluneční paprsky opravdovou euforii.

Obr. 6: Dolezeno

Slanění cestou zpět je letos možné, jenom je potřeba přivrtat nějaké ty abalaky a sem tam něco nechat. Moje první abalaky v životě vyšly na milimetr přesně. Za setmění potkáváme další dvojku pod nástupem, vyzvídají podmínky a chystají se k bivaku. Nás čeká ještě setsakramensky dlouhá cesta do Sedielka. Každé proboření sněhovou krustou sebere snad tolik kalorií, co Ti dá jedna sušená datle. Větrné poryvy jsou posly dobrých zpráv, a tak svit čelovky brzo odhalil vytoužený klín sedla.

Obr. 7: První (úspěšně navrtané) abalakovy hodiny

Na chatu přichází dvě trosky, původní plán sestoupit ještě dnes k autu zdá se nerálný. Tak dojídáme poslední zbytky jídla k večeři, vše bylo jaksi nad rámec. Poctivý alpský zážitek nedaleko naší rodné kotliny. 

Obr. 8: Riglové sedlo 

Následuje večírek na Brnčálce, to že to je v jiné dolině to je jedno.

Tak cheers na cesty a návraty!

Obr. 9: Paártyy

Obr. 10: Bruno