Počet tzv. Powder days, byl v tomhle roce naprosto bezkonkurenční, avšak v našich krajích prašan poměrně rychle upadl a hned koncem ledna nastaly podmínky jarního lyžování. Sněhu sice není kdovíjaké kvantum, ale lecos se jezdit dá.
Potenciálních plánů na víkend bylo mnoho, nakonec vyjíždíme v poměrně početné skupině na Popradské pleso. V sobotu ráno pročítám kroniku na chatě, ve které neznámý autor den před námi slibuje prašan v Satanově žlabu. Samozřejmě to zní jako lákavá nabídka, a tak to jdeme zkontrolovat. Ze začátku je sníh dost tvrdý, takže lyže sundáváme hned na začátku. Nad námi šlape skupina lezčíků, stylem jakým se lezlo asi před 200 lety, bez helem a navázaní na lano. Celou cestu čekám, kdy jeden z nich spadne, strhne své druhy a lanem stáhnou taky nás směrem do doliny. Těsně pod koncem žlabu nás čeká nelyžovatelné zúžení, tudíž obouváme dřeva a chystáme se na sjezd.
Volavka
Necítil jsem se úplně ve své kůži a ani sníh nebyl kdoví jaký, tvrdý a hrbatý od předešlých lyžařů. S tím prašanem to tedy neklaplo. Místy naměříme 45 – 47° a v půlce nás čeká jedno nepříjemné zúžení, široké jen o něco více než je délka lyží. Poučeni ze severní strany utíkáme do jihu, kde se nám do zad opře silné slunce. Láká nás Východná Volia štrbina. Blátem se opatrně škrábeme na lyžích až do sedla a čekáme až slunce více roztopí naše hřiště. V horní části žlábek nemá víc než 45°, takže jde spíše o lehčí lyžování. Sjezd je to parádní a připomíná mi velikonoční lyžování v alpách z minulého roku. Sjezd k chatě je za odměnu a za chvíli nám už vychlazená 10° zavlažuje vyprahlá hrdla.
Ráno moc nespěcháme, jdeme prozkoumat Zlomiskovou dolinu. První cíl volíme centrální žlab Vysoké. Stoupání je technicky nelehké. Zatím co jdu na lyžích tak kolemjdoucí zřejmě Polský g(r)uid si klepe na čelo a křičí na mě: "Motyka, mokyka cesta!!". Moc mu nevěnuji pozornost, na lyžích se mi jde dobře, až v horní části obouvám mačky. Po rychlém obědě koukám do horní části, která je podupaná od lezců-turistů a může mít tak 50°. Obkoukaná technika cepínu připevněného k hůlce mi dodává více odvahy. Sníh je parádně rozměklý a drží, ale i tak se po sjezdu v Dračím sedle klepu jak drahý pes, neboť na tohle jaksi nemám fyzické předpoklady. Z Dračího sedla sjíždíme super sněhem směrem do Rumanové doliny a další cíl je Zlobivá. Ochota chůze do kopce klesá mocninnou řadou, lyžování v těžkém sněhu nám dává pokouřit.
Cestou na Vysokou v Dračím sedle
Směřuji své kroky do Nižnej zlobnej štrbiny, klukům parťákům se moc nepozdává a tak šlapou vedle do Strážného sedla. Však co, nahoru se nepadá a dole se kdyžtak najdeme. Žlab vypadá vyježděně od lyžařů a taky od vypadlé laviny. Když se vysápu nahoru, tak zjišťuji, že to byl jen klam a sníh je tu panenský, jetý max. dvakrát. V sedle se chvíli kochám výhledem na Lomničák. V horní části má žlab sotva 40°, i tak si dávám pozor, neboť jsem tu jaksi sám, ale o to víc si to užívám. Ve střední části jedu na exponované hraně, lavinou vytvarovaného žebra, což je velkolepý zážitek. Z kotlinky pod Zlobivou odbočím doleva žlabem, směrem do Ladovej kotlinky. Přede mnou tudy skoro nikdo nejel, takže když přijedu k Ledovému plesu, mám rohlík od ucha k uchu, nemohu zastavit hlasitý smích a povyk. Cestou k chatě se nechám zlákat prašanem v lese, jaksi kvůli tomu zachrastím do potoka, což mě jen rozesměje. Luxusní den je třeba zakončit opět orosenou 10°. Tímto děkuji všem zúčastněným za parádní zážitky a snad bohové dají, aby takových lyžařských dní bylo povícero. Amen...
Centrální žlab Vysoké
Sedlo Zlobivé
Supr-linka
