Co člověka motivuje k lezení ve velkých horách, v zimě, ve velkých stěnách? Je to láska k horám a přítomným živlům? Copak je možné nějakou činnost, při které je člověku nesnesitelná zima, hrozí pád laviny, kamene, nebo ledu milovat? Nebo je to láska, kterou člověk cítí k obrazu, na kterém naše osoba leze v horách a vystavuje se s hrdostní nepohodlí a nebezpečí?
Je tomu pouze pár hodin co pominul den svatého Martina, tedy 12.11. přibližně 3:30, kdy nás v Tatrancké Lomnici na parkovišti v autě budí budík. Venku padá mokrý sníh, po zdlouhavé snídani vyarážíme od auta. Čeká nás více než 1000 výškových metrů nástupu pod stěnu jihovýchodní stěny Lomnického štítu. Na Skalnatém plese jsme 7:15, tedy asi hodinu po svítání. Chystáme se vylézt Motykovu cestu (WI 5-), o které nám někdo řekl, že je v dobré podmínce.
Vrcholový team pod nástupem Motyky
Na nástupu nemáme příliš dobré počasí, v mlze tušíme kudy by cesta mohla vést. Několika vteřinový interval, kdy se v mlze objeví okno, využíváme k nalezení cesty a ihned nastupujeme. První délka je vcelku svižné lezení, trávy jsou kupodivu dobře zmrzlé a drží. 60 m lana se ukázalo jako dobrá varianta. Často lezeme tak, že vymotáme 60 m a pak ještě pár metrů lezeme souběžně.
Utíkací žlab
Nějaký led je natečený, ale mocnost není nic moc, každý druhý šroub škrtá o skálu. Jištění je teda místy dosti sporadické. Vhodnější je tedy vzít spíše víc štoubů a méně friendů. Já jsem zvolil spíše oprácený postup, a to nebylo úplně vhodné. Začátkem sezóny nejsou ani jednotlivé vrstvy sněhu spojené, v jedné délce se mi podaří zasypat zbytek teamu malou lavinou. To nás všechny motivuje k jištění.
Vrcholové partie
Orientace v cestě není úplně snadná, zvášť když je celá stěna v mlze. Z topa toho nelze příliš vyčíst a dostupné slovní popisy charakterizují letní výstupy. Průvodce však říká, že se jedná o typický zimní výstup ve sněhu a ledu, pronásledování ledů nás vyvedlo v druhé púlce stěny do sněhového žlabu, kterým jsme neúmyslně utekli na hřeben, kudy vede normálka. Čekal jsem, že se najde nějaká možnost jak se vrátit do stěny, ale nakonec lezeme asi 300 m žlabem souběžně a na vrchol dolézáme chodeckým terénem pod lanovkou. V hospodě na Lomničáku teprve porozumíme topu a pochopíme kde jsme odbočili špatně.
Vrcholovka z Lomničáku
O půl 4 tedy stojíme na vrcholu, kdybysme se pokoušeli vracet zpět do Motykovy cesty tak bychom se na vrchol dle hrubého odhadu dostali nejdříve v 7 večer. Díky tomu stíháme ještě ve Smokovci večeři v doporučení hodné, typicky slovenské restauraci Kamzík. Suma sumárum necelých 2000 výškových metrů se na nás podepíše, abych vůbec udržel volant v ruce, musím si dát dvě kávičky po sobě, to se mi cestou z tater asi ještě nestalo. Tímto díky všem zůčastněným za kvalitní alpskou tůru.
Soumrak na skywalku
Party hard na Lomničáku
Žádné komentáře:
Okomentovat