Víkend v Tatrách v Javorové dolině spolěčně s intenzivním sportovním vstupem do nového roku se na mě tragicky podepsal. Hned po návratu z tater na mě přišel jakýsi syndrom totálního vyčerpání. Vzhledem k tomu, že mám zaplacený zkraje týdne další čtyřdenní pobyt v tatrách, tak za sebe sháním náhradníka. Nikoho jsem nesehnal, a tak s velkými obavami poslechnu své vnitřní dítě navzdory rozumu a jedu zase do hor.
Abych to shrnul a zreakpituloval (sic na záčátku článku nezvyklá fráze); vzhledem k úrazu jednoho účastníka lokálkovské pravidelné akce jsem zvolen jako náhradník a jedu s klukama na 4 dny na chatu TANAPu, kterážto leží na ústí České a Kačací doliny. Malou nevýhodou je poněkud delší nástup.
Po příjezdu do Tater se cítím navzdory své nemoci poněkud lépe než dny předešlé, takže tříhodinový nástup s bezmála 25kg batohem (možná ne, cojávim... těžkej ale byl) včetně lyží vcelku zvládám.
Jako maják na moři - Ledový štít
První den naštěstí volíme seznamovací procházku na lyžích do České doliny, neboť náš příchod na chatu byl asi 2:30 v noci. Obhlížíme tedy podmínky v severních stěnách Vysoké, Rysů, Galerii Ganků a tak dále... Nacházíme nástup cesty Ľadopád Hurtík-Kulhavý (V WI3/3+), z pod kterého si parádně zalyžujeme a vracíme se na chatu. Chata leží poměrně dost nízko, sjezd žlabem pod Českým ledem a polomem s nedostatkem sněhu (místy spíše ledu) je pro opravdové fainšmekry...
Hmla
Druhý den našeho soustředění si již přivstaneme a jdeme lézt výše zmíněnou cestu. Program je následující; vylézt simulánně s lyžemi na zádech, dolézt na Rysy, popřát náhodnému Polákovi k narozeninám, slyžovat Rysy a slyžovat sedlo Váhy. Lezení je fajn, postupujeme rychle, neboť před námi někdo cetu již lezl. První délka je asi 10 m ledového výšvihu v krásném pevném ledu, následuje dupání ke skalnímu prahu. S překvapením zjišťuji, že skalní práh se dá překonat spodem, tedy průlezem skalním oknem (viz fotku níže). Zde však musím konstatovat, že lezení ledů s lyžemi na zádech, následná jeskyňařina s lyžemi na zádech, je kombinace aktivit, která rozhodně stojí za zkoušku (případným zájemcům radím aby si dali lyže na batoh stjně jako já a lopatkou cepínu si při lezení rozsekali designovou vrstvu nedávno zakoupených lyží).
V jeskyni
Druhá půlka stěny je poněkud v horší podmínce, na skále drží ledová krusta, která tam moc nedrží. Lezení připomíná dobývání headwallu na Cerro Torre při zimním přelezu, jištění je prakticky nemožné. Čas od času trefím lopatkou cepínu lyži, jindy zase hrotem kámen. Další příjemná kratochvíle je, když si člověk na prvním štandu v cestě (první a poslední) naškrápe lyžemi za krk asi kilo sněhu. Čím více se pak pokouší zamezit padání sněhu, tedy uhýbat stranou, tím více mu tam sněhu padá, přitom stačilo udělat krok níže. V tomhle stylu se dohrabeme na Rysy, kde potkáváme polského podivína, který zde sám slaví narozeniny (tohle v plánu nebylo, šlo jen o spisovatelskou kličku). Při sjezdu máme radost z toho, že jsme ty lyže táhli, neboť sjezd Váhy je naprosto grandiózní záležitost. Sice nás ještě čeká nepříjemný sjezd od Českého plesa, ale ten už se nějak přetpět dá, zváště když to máme nacvičené.
Ondra v půlce stěny
Taky máme tykadlo
Samuraj
Třetí den máme v plánu na doporučení chlapců polézt ledy v Kačací dolině. Na mě ráno padly příznaky nedoléčené nemoci, ale nějak to překonám a myšlenky na návrat ke kamnům vyháním z hlavy. Vzhledem k tomu, že led v Kačacím mnichovi není vidět, propadáme lehké trudomyslnosti. Po bližším přezkoumání objevujme ledovou glazuru, která mě osobně láká k průstupu.
V prvních metrech toho lituji, neboť první rozumný šroub vrtám cca po 15 m lezení. Teploty padly dolů, díky čemuž se to s námi naštěstí neodlouplo. Vzheldem k tomu, že podmínky jsou takové všelijaké, tak má první délka asi 61 metů (možná více). Druhou délku bere parťák Ondra, zdá se, že štanduje také po cca 60 m lezení. Potom už jen sestupujeme k lyžím a vychutnáváme si sjezd ve skvělém sněhu k Zelenému plesu (ne na Brnčálku, ta je rochu z ruky). U plesa prozřeme a rozhodneme se vzhledem k podmínkam druhý led nelézt, ale slyžovat lávku v Galerii Ganku.
Vrány hlídaj batohy
V prvních metrech toho lituji, neboť první rozumný šroub vrtám cca po 15 m lezení. Teploty padly dolů, díky čemuž se to s námi naštěstí neodlouplo. Vzheldem k tomu, že podmínky jsou takové všelijaké, tak má první délka asi 61 metů (možná více). Druhou délku bere parťák Ondra, zdá se, že štanduje také po cca 60 m lezení. Potom už jen sestupujeme k lyžím a vychutnáváme si sjezd ve skvělém sněhu k Zelenému plesu (ne na Brnčálku, ta je rochu z ruky). U plesa prozřeme a rozhodneme se vzhledem k podmínkam druhý led nelézt, ale slyžovat lávku v Galerii Ganku.
Čo myslíš Ďuro drizgně to?
Lávka je delší než se zdá, chvíli nám to trvá než se tam dostaneme. V horní části nejistě postáváme, svah se nám nezdál 100% stabilní. Podklad svrchní vrstvy byl dost různorodý, lehké obavy byly tedy na místě. Lyžování však bylo naskutečně skvělé, měli jsme lehké batohy, protože lezecký materiál jsme nechali u plesa. Po sjezdu sbíráme matriál a chvíli po setmění dojíždíme na chatu.
Ganek - Vysoká - Rysy; bystré oko najde i lávku v Galerii Ganku
Na čtvrtý a poslední den si vybíráme sjezd žlabu Prostredné Hrubé lávky, v hřebeni, který odděluje Kačací dolinu od Svišťové. Vyrážíme pozdě neboť poslední večer jsme museli dopít všechen alkohol – přece ho nepotáhnem zpátky. Sníh je tvrdý, nasazuju mačky hned ze začázku jelikož nemám haršajzny. Ondra mačky nemá, řekli jsme si, že jestli to bude na mačky, otočíme to. Za nedlouho už stojíme nahoře a přemýšlíme jak se dostaneme dolů. Na mačkách není problém slézt, ale bez nich...
Čekáme tedy jetli začne svítit slunce do žlabu a sníh povolí, marně. Hledáme další alternativy sjezdu. Vylezeme na Prostrednů Hrubů vežičku, kde nacházíme žlab s lepším sněhem, něco mi však říká že tenhle končí stěnou, ale stejně ho zvolíme jako lyžovatelnou variantu. Zdání klamalo prvních 10 m je dobrých, ale pak přichází led. Skoro to nejde lyžovat. Přesto to nějak přetrpíme a zastavujeme se když zjistíme, že žlab "nečekaně" končí stěnou. V hřebeni žlabu však najdeme propojku do vedlejšího žlabu (výstupového). Zdá se, že to dobře dopadne, je třeba šusnout zúžení a pak už je to v suchu, no v suchu úplně ne, ale potenciální pád alespoň nekončí ve stěně. Sníh je otřesný. Zdá se, že zde máme prvosjezd, to nám přece jen přináší pocit štěstí a spěcháme na chatu, abychom dojeli domů jako lidi. Pobalíme chatu, s lyžemi střídavě v ruce, na batohu a na nohách vyrážíme k autu.
Čekáme...
Čekáme tedy jetli začne svítit slunce do žlabu a sníh povolí, marně. Hledáme další alternativy sjezdu. Vylezeme na Prostrednů Hrubů vežičku, kde nacházíme žlab s lepším sněhem, něco mi však říká že tenhle končí stěnou, ale stejně ho zvolíme jako lyžovatelnou variantu. Zdání klamalo prvních 10 m je dobrých, ale pak přichází led. Skoro to nejde lyžovat. Přesto to nějak přetrpíme a zastavujeme se když zjistíme, že žlab "nečekaně" končí stěnou. V hřebeni žlabu však najdeme propojku do vedlejšího žlabu (výstupového). Zdá se, že to dobře dopadne, je třeba šusnout zúžení a pak už je to v suchu, no v suchu úplně ne, ale potenciální pád alespoň nekončí ve stěně. Sníh je otřesný. Zdá se, že zde máme prvosjezd, to nám přece jen přináší pocit štěstí a spěcháme na chatu, abychom dojeli domů jako lidi. Pobalíme chatu, s lyžemi střídavě v ruce, na batohu a na nohách vyrážíme k autu.
Sjezdík - expozice riadna
No a pokud jste to dočetli až sem, tak se omlouvám za upovídanost (psaní těchto věcí mě baví přeci jen více než psaní diplomky) a děkuji klukům za tuhle parádní, intenzivní akci.
Takže Čus a zase někdy
Tak Čau Ta3!
Žádné komentáře:
Okomentovat