Lezecko-zevlácká všehochuť...: Spárová VIIc triologie

Papouščí spára - Papoušek

Cesta, která vznikla v říjnu roku 1960 působením legendárního lezce Herberta Richtera, láká spárové nadšence svým monumentálním vzezřením. Jedninec přistoupivší k nástupu cesty však bývá často odrazen faktem, že první – jediný kruh se nachází ve výšce 23 metrů (dle servru pískaři.cz). Celých 23 metrů však čeká lezce krásné lezení, kdy úchop jen zřídka kdy není žába. Nerad bych někomu pokazil „on sight“, ale řekl bych že lze po ceste utrousit 2 až 3 spolehlivé smyčky. Libozvučné cvaknutí karabiny v kruhu sic uspokojí jedince a dodá mu krásné vyhlídky dalšího života, ale lezení zde nekončí. Dle mého názoru se zde chléb neláme, ale poněkud se změní styl lezení. Je třeba nenechat se zlákat špatným směrem, který může lezce dostat do slepé uličky a nenávratné pozice zároveň. Ve vrcholovém rajbu lze utrousit betonovou smyčku a vrcholová kniha je hotová exkurze do lezecké historie.

Pamětní – Studničkova věž

Tato impozantní linie, která se tyčí přímo nad turistickou cestou, pustila Cikána s druhy teprve v roce 1983. Je zřejmé, že v těchto letech vznikaly v dílně Cikána a Mocka ty nejúchvatnější cesty. Morálu bylo mnoho a kruhů pomálu… Avšak zpět k Pamětní. Tato vizuálně americká cesta začíná trhlinou, kde na prvních 7 m lezení jsem nedal jedinou žábu, záleží na velikosti rukou jedince. Tam kde jde žába, tam jde založit smyčka, z čehož plyne, že těžké kroky jsou vždy jištěny dobrou smycí. Dobytím kruhu lezení rozhodně nekončí a dobíjení druhého kruhu je celkem taky veselohra. Spára se různě rozšiřuje a zase zužuje. Od druhého kruhu zbývá nějaký ten širočinou výšvih a v úzkém komíně je již život zachráněn. Na pilíři je slaňovací kruh k dobrání druholezce a dobrodružství zde rozhodně nekončí. Jedince odváživšího se do této linie zde čekají dva výšvihy, první jištěn lehce vyzvonitelnou smyčkou a druhý, těžší jsem lezl pochopitelně se smyčkou vyzvoněnou. Ani pro druholezce, zábava nekončí, užije si zašlapování a plácání oblé hrany s jištěním do pendlu kolem půlky věže, a ta je zatraceně rozložitá.

Past na myši – Ještěrka

Zmíněná puklina nenechala spát již v roce 1974 Cikána s Houserem. Úvodních přibližně 15 metrů poněkud užší spáry, mi přišlo ke kruhu poněkud špatně zajistitelných, respektive zvolil jsem metodu lézt a nenechat si natéct při zakládání ne úplně jisté smyčky. Původní varianta cesty vede průlezem jeskyňkou. Logičtější varianta vede bez průlezu přímo spárou vzhůru. Já vzhledem k jeskyňářským zálibám jsem se rozhodl pro originální variantu. Když jsem zlomen v zádech pomocí napůl zlomené ruky sundával sedák, abych se jeskyňkou protáhl, zjistil jsem, že záliby ve zkoumání stísněných prostorů mě dávno opustily. Jedincům trpícím klaustrfóbií silně nedoporučuji. Ve výlezu již silně táhne lano a stále se leze, vhodnější by bylo dobrat zatemován v jeskyňce.