Macošení

Propast, kolem které se váže velká spousta příběhů, legend a polopravd. Vždy byla a zřejmě i bude cílem nejen turistů, ale i nešťastníků nespokojených se svým živote. Propast zřejmě obdržela název po své historicky první oběti. Legenda praví:

Matka v rukou dítě třímá na okraji propasti,

hmouří zraky nad  hloubkou nedohlednou .

Nevinné dítě vrhá vstříc strašlivé to smrti,

hříchu činí s chutí neomluvnou.

Tu z dáli dřevař v lese slabé křiky slyše,

on svým sluchem veden k jámě přistoupí.

Hle, spatří mezi cáry hadrů – kus lidské duše,

hrdinně pro to dítko sestoupí.

Na vsi dřevař snadno zjistí,

ze kterého lůna dítě pochází.

Dřevař vleče ženu na okraji propasti,

vrhne macechu dolů: "Nechť tě víra provází!" 

Ani nevím co mně na hákování baví, snad mě uspokojuje představa lezení velkých hladkých stěn, kde to bez toho úplně nejde. Krámů je plný auto, snad kromě 40l vody je výbava vesměs stejná jako před nedávnem v nástupu Salateho cesty na El Capa.

První den přicházíme na dno kolem 8 hodiny večerní a natahujeme alespoň první délku ze sedmi cesty Dlouhá noc za V A2. Druhý den ráno sice vstáváme před rozbřeskem, ale do stěny se dostáváme až po 8 hodině ranní. Druhá délka vychází na mě. V půlce lezení mě Pozdrav upozorňuje na zanechané tahací lano na štandu, tak si to dávám pro sichr ještě jednou. Slanění na štand nepřichází v úvahu, jednak to je celkem převislé a druhak bych při jumarování zpět vyzipoval posledních cca 8 jištění. Varianta vzít svini na záda kamaráda zřejmě nenapadla. Převislé nekompaktno mi dává celkem zabrat, navíc ke konci mě zradí můj nejlepší BD friend tím, že vyjede ze spáry jak namazaná myš, na(ne)štěstí jsem si nechal cvaklý předchozí friend, takže letím jen asi metr, ale dostávám zato slušnou herdu do zad. Fyzika, respektive dynamika pádů do statických smyček je svině.

Dynamičnost lezení

Třetí délka padá na Pozdrava, vyžral hákování za samé nýty, pouze sem tam je třeba něco založit. Za chvíli si hoví na štandu a potahuje sviňi.

Ve čtvrté délce se objevuji kouzlo lezení po háčcích, ze začátku se mi nechce, ale když vidím nýty a spáry na friendy nad sebou, tak mi malé odlezy ani moc nevadí. Na konci délky nevím co se přihodilo, ale z ničeho nic vyletí dva friendy a já se vesele houpu ve skobě, do které bych si ani svačinu nepověsil. Trochu se mi roztřepou pastelky a tak místo friendů zatluču největší skobu co mám, ta naštěstí podrží. Dolézám na polici a čekám na parťáka. Lety vychází dnes na mě, zatím to je 2:0 na držky.

Bordel na štandu

Pátá délka je divoká hned ze startu Pozdrav stojí v čoku mezi ginglajícími se bloky a dosahuje na nevzhlednou skobu, jestli s ním něco vyletí, plácne sebou o polici jak zralý plod. Kluk je to šikovná a ze skoby lehce dosahuje na nýt, dál už hopká jako laňka a je brzo na štandu. Ovšem na polici místo doprava, zahne doleva a délku si zřejmě o něco zkrátí, ke správné orientaci nám totiž chybí topo, a tak dál sledujeme linii nějakých nýtů.

La expozicion

V šesté délce využívám hledací techniky typu šmátrání hrotem kladiva okolo a čekám za co se zachytí a tam dávám háček nebo skobu, málo kdy něco najdu. Tma už dávno padla a já se brzy dostávám do bezvýchodné situace. Zradily mě už i šmátrací techniky a hnízda na háčky si už spíš jen vymýšlím, přičemž hypnotizuji dvě mnou nedotlučené skoby pode mnou a přemýšlím o kterou z nich si brzo rozpářu bříško. Brzo mé jištění tvoří výše zmíněný BD friend a doufám že s ním neupravím skóre na 3:0. Další kroky jsou jen háčky a to čím dál slabší, skobu nade mnou považuji za fata morganu a přemýšlím o životě. Pozdarv na štandu začíná být netrpělivý... Vedle nás kluci dolézají Příklepový strop a jsou natolik ochotní, že nám hodí lano, čímž nás připraví o skvělý zážitek hledání, lezení, bloudění až do rána bílého. Nebýt jich, tak v těch háčcích visím zřejmě do teď.

Koukněte na toho fintila...

Když po nabídnutém laně jumaruji vzhůru, prohlížím hladkou stěnu, ve které je tu a tam nějaký nýt jinak nic. Děkuji všemu co je pro mě svaté, že nejsme v téhle proPASTI sami.

Za chvíli už s parťákem simultánně klopýtáme ze schodů k autu jak cvičený koně a sme rádi, že sme rádi, hold to budeme muset někdy za světla dolézt. Člověk by nevěřil co ho 40 km od Brna čeká ještě za různá dobrodružství, proto nepodceňujme krásný to Kras moravský, taky sou tu stěny ja feny...