Až na vrcholky hor, kde slyšíš vítr hrát, do kraje skalních měst, i
hnízd i hvězd a zatoulaných stád,…
Až na vrcholky hor, jsme vyšli ty a já,…
Když nepochopitelné se stává skutečným avšak stále nepochopeným, jsou
to věci mezi nebem a zemí…
Los Pyčos
Ještě ani nezačala zima a já dolívám fridex do chladiče,
který balím do koberce, aby fáro aspoň trochu topilo. Aby zima kostmi netřásla
alespoň na cestě, na cestě kam jinam než do Tater. Píše se začátek prosince,
takže spíš končí podzim, než aby začínala zima. I tak sedáme s Pozdravem do
káry a svištíme směr Poprad.
První noc
Člověk by čekal, že zabloudit po cestě na Brnčálku se nedá.
Když usínám asi kilometr od chaty po úspěšném nalezení té správné cesty, tak
jsem pochopil, že možné je všechno. Ráno po rychlé snídani volíme na rozlez
Polský kout s obtížemi něco kolem 4+, ale kupodivu nejsme jediní, kdo
doufá v rychlý start letošní zimy a navíc na stejném místě ve stejné cestě,
ve stejný čas.
I Bocekov natekl
Tím pádem lezeme blízkou cestu Matray-Rybánský s obtížemi
v pátém stupni. Klíčová délka zaručuje skvělý drytoolový zážitek. Podmínka
je kupodivu ucházející, drny drží, takže ve 2 hodiny jsme po úspěšném přelezu
na žebříku a koušeme se nudou, na další cestu už to není. Alespoň zbyl čas na chujoviny.
Los Banditos
Konečná část cesty Matray-Rybánský
Na druhý den je v plánu pokus o průstup Hrany Weberovky. Nejdřív se nám podařilo nastoupit nejspíš
do cesty Platně Weberovky, čož mě hned ze startu pěkně vytrestalo. Poté co
Pozdrav zpravil opravný traverz, dostáváme se do hrany a začíná další
dobrodružství typu fixuj co to dá, v dead-pointu zasekni drn a doufej…,
nebo capkaj v polozasněženém rajbáku s jediným vklíněncem zopár slušných
metrů pod nohama, hypnotizujíce záchranou skobu 3 metre vpravo …
V Hraně
Po vcelku úmorném lezení se dostáváme podle všeho takové 3
až 4 délky pod vrchol Bocekovy věže, když se rozhodneme kvůli snížené
viditelnosti vlivem blížící se noci pro úprk směrem k zemi. Pokus o
slanění Weberovkou dopadl úspěšně, jenom je vhodné pamatovat si, které lano se
při slanění stahuje, abyste tam nemuseli znovu lézt a přesvědčovat se o tom
zpětně. Třeba si ten pytel někdy přijdeme sebrat…
Večerní čaj o páté
Potom už jen trysku-rychlý přesun do Tatranských Matliari k
autu. Čas 1:30 smrdí rekordně rychlým sestupem, avšak nohy i tělo druhý den
říkají, že to nebyl zas až tak dobrý nápad.
I na nějaké ty ledy přišlo :-)
Jinak díky Pozdravovic za fajný spontánní výjezd…
Žádné komentáře:
Okomentovat