Variant Straka-Šrot

Na večírku se domlouváme na víkendové tatry, avšak v pátek zadeset deset mi vypadne klíčový parťák a tak rozhazuji sítě. Nakonec vyrážíme z Brna ve 20:00 v šesti dodávkou na Popradské pleso. Po krátkém spánku na stanici električky, přicházíme něco po 7 hodině raní na chatu. Rychle přehodnotíme plány a vyrážíme na Galerii Satana. 

 Náš variant

První délka cesty Nejistá doba za M6 vypadá slibně. Lezení je zajímavé, dlouhé tahy za hnízda, střídá zasekávání polozmrzlých drnů v dead-pointu. Obtížnost odpovídá, M6 sedí. Jištění je dobré, vypráskal jsem více jak sadů friendů. Druhá délka lehkne na M5+, přibývá drnů avšak stále se jedná o téměř kolmé lezení. Jakmile jsem cvaknul stálou skobu dostal jsem radost z toho, že skutečně lezu nějakou cestu. Délka končí velkou plotnou, kde sníh drží jen tak z dobré vůle, postup je tedy zdlouhavý. Další postup volíme téměř intuitivně, lezení postupně lehkne, ale možnost k jištění ubývá. Buším jednu skobu za druhou a icehook je tu spása. 

Laďa v první délce

Po dalších dvou téměř 60m délkách se dostáváme do sedýlka a hledáme cestu k sestupu. Pokus o sestoupení se nedaří, od správné cesty nás dělí skalní žebro a to se nám po tmě a bez možnosti zajištění nechce překračovat. Stoupáme tedy vodním žlabem vzhůru k vrchlou odhodlaní k sestupu normálkou přes vrchol Satana. Sníh v žlabu je čím dál horší a tak hecnu přelenení žebra. Na haluz se podařilo trefit téměř jediné místo kde se dalo ze hřebenu slézt na druhou stranu po sněhu. Zbývá už jen slanění skalního prahu, kde bylo nutné nechat skobu. Další postup vedl po stopách kolegů, kteří o pár hodin dřív lezli Červený žlab. Stopy nás vysvobodily, ale kvůli direct sestupu k chatě sme se zamotali do kosodřeviny, což nás dost vyšťavilo.

Druhý den sme fajně pospali a vydali se jen na procházku, která nedopadla úplně nejlíp, takže další rande s horskou službou. 

Po příjezdu do Brna a vyzvednutí Ladíka z nemocnice, což vyžadovalo další cestu do Popradu a zpět, bylo zjištěno, že jsme udělali variantu, kterou ještě nikdo nelezl. Na třetím štandu jsme zanechali skobu, takže je tam i důkaz.

Popis cesty Neistá doba-varianta Straka-Šrot: První délka jako Nejistá doba. Z druhé délky cesty se pokračuje pravou částí výrazné plotny (véélká plotna) - štand. Z plotny v pravo na jejím konci, koutkem a přes travky na výraznou vlevo ubíhající rampu. Tou (štand se skobou Edelrid) až na konec a dále do sedla kde končí i Satanské verše.

Na vrcholu Galerie

V sedle pod Ostrvou

Popradské pleso

Držkoun

A pak že nerostou

Až na vrcholky hor, kde slyšíš vítr hrát, do kraje skalních měst, i hnízd i hvězd a zatoulaných stád,…

Až na vrcholky hor, jsme vyšli ty a já,…

Když nepochopitelné se stává skutečným avšak stále nepochopeným, jsou to věci mezi nebem a zemí…

 

Los Pyčos 

Ještě ani nezačala zima a já dolívám fridex do chladiče, který balím do koberce, aby fáro aspoň trochu topilo. Aby zima kostmi netřásla alespoň na cestě, na cestě kam jinam než do Tater. Píše se začátek prosince, takže spíš končí podzim, než aby začínala zima. I tak sedáme s Pozdravem do káry a svištíme směr Poprad.

 

První noc 

Člověk by čekal, že zabloudit po cestě na Brnčálku se nedá. Když usínám asi kilometr od chaty po úspěšném nalezení té správné cesty, tak jsem pochopil, že možné je všechno. Ráno po rychlé snídani volíme na rozlez Polský kout s obtížemi něco kolem 4+, ale kupodivu nejsme jediní, kdo doufá v rychlý start letošní zimy a navíc na stejném místě ve stejné cestě, ve stejný čas. 

 

I Bocekov natekl 

Tím pádem lezeme blízkou cestu Matray-Rybánský s obtížemi v pátém stupni. Klíčová délka zaručuje skvělý drytoolový zážitek. Podmínka je kupodivu ucházející, drny drží, takže ve 2 hodiny jsme po úspěšném přelezu na žebříku a koušeme se nudou, na další cestu už to není. Alespoň zbyl čas na chujoviny.

 

Los Banditos 

 

Konečná část cesty Matray-Rybánský

 

Na druhý den je v plánu pokus o průstup Hrany Weberovky. Nejdřív se nám podařilo nastoupit nejspíš do cesty Platně Weberovky, čož mě hned ze startu pěkně vytrestalo. Poté co Pozdrav zpravil opravný traverz, dostáváme se do hrany a začíná další dobrodružství typu fixuj co to dá, v dead-pointu zasekni drn a doufej…, nebo capkaj v polozasněženém rajbáku s jediným vklíněncem zopár slušných metrů pod nohama, hypnotizujíce záchranou skobu 3 metre vpravo …

 

V Hraně 

Po vcelku úmorném lezení se dostáváme podle všeho takové 3 až 4 délky pod vrchol Bocekovy věže, když se rozhodneme kvůli snížené viditelnosti vlivem blížící se noci pro úprk směrem k zemi. Pokus o slanění Weberovkou dopadl úspěšně, jenom je vhodné pamatovat si, které lano se při slanění stahuje, abyste tam nemuseli znovu lézt a přesvědčovat se o tom zpětně. Třeba si ten pytel někdy přijdeme sebrat…

 

Večerní čaj o páté 

Potom už jen trysku-rychlý přesun do Tatranských Matliari k autu. Čas 1:30 smrdí rekordně rychlým sestupem, avšak nohy i tělo druhý den říkají, že to nebyl zas až tak dobrý nápad.

 

I na nějaké ty ledy přišlo :-) 

Jinak díky Pozdravovic za fajný spontánní výjezd…

Spárová VIIc triologie

Papouščí spára - Papoušek

Cesta, která vznikla v říjnu roku 1960 působením legendárního lezce Herberta Richtera, láká spárové nadšence svým monumentálním vzezřením. Jedninec přistoupivší k nástupu cesty však bývá často odrazen faktem, že první – jediný kruh se nachází ve výšce 23 metrů (dle servru pískaři.cz).  Celých 23 metrů však čeká lezce krásné lezení, kdy úchop jen zřídka kdy není žába. Nerad bych někomu pokazil „on sight“, ale řekl bych že lze po ceste utrousit 2 až 3 spolehlivé smyčky.  Libozvučné cvaknutí karabiny v kruhu sic uspokojí jedince a dodá mu krásné vyhlídky dalšího života, ale lezení zde nekončí. Dle mého názoru se zde chléb neláme, ale poněkud se změní styl lezení. Je třeba nenechat se zlákat špatným směrem, který může lezce dostat do slepé uličky a nenávratné pozice zároveň. Ve vrcholovém rajbu lze utrousit betonovou smyčku a vrcholová kniha je hotová exkurze do lezecké historie.

Pamětní – Studničkova věž

Tato impozantní linie, která se tyčí přímo nad turistickou cestou, pustila Cikána s druhy teprve v roce 1983. Je zřejmé, že v těchto letech vznikaly v dílně Cikána a Mocka ty nejúchvatnější cesty. Morálu bylo mnoho a kruhů pomálu… Avšak zpět k Pamětní. Tato vizuálně americká cesta začíná trhlinou, kde na prvních 7 m lezení jsem nedal jedinou žábu, záleží na velikosti rukou jedince. Tam kde jde žába, tam jde založit smyčka, z čehož plyne, že těžké kroky jsou vždy jištěny dobrou smycí. Dobytím kruhu lezení rozhodně nekončí a dobíjení druhého kruhu je celkem taky veselohra. Spára se různě rozšiřuje a zase zužuje. Od druhého kruhu zbývá nějaký ten širočinou výšvih a v úzkém komíně je již život zachráněn. Na pilíři je slaňovací kruh k dobrání druholezce a dobrodružství zde rozhodně nekončí. Jedince odváživšího se do této linie zde čekají dva výšvihy, první jištěn lehce vyzvonitelnou smyčkou a druhý, těžší jsem lezl pochopitelně se smyčkou vyzvoněnou. Ani pro druholezce, zábava nekončí, užije si zašlapování a plácání oblé hrany s jištěním do pendlu kolem půlky věže, a ta je zatraceně rozložitá. 

Past na myši – Ještěrka

Zmíněná puklina nenechala spát již v roce 1974 Cikána s Houserem. Úvodních přibližně 15 metrů poněkud užší spáry, mi přišlo ke kruhu poněkud špatně zajistitelných, respektive zvolil jsem metodu lézt a nenechat si natéct při zakládání ne úplně jisté smyčky. Původní varianta cesty vede průlezem jeskyňkou. Logičtější varianta vede bez průlezu přímo spárou vzhůru. Já vzhledem k jeskyňářským zálibám jsem se rozhodl pro originální variantu. Když jsem zlomen v zádech pomocí napůl zlomené ruky sundával sedák, abych se jeskyňkou protáhl, zjistil jsem, že záliby ve zkoumání stísněných prostorů mě dávno opustily. Jedincům trpícím klaustrfóbií silně nedoporučuji. Ve výlezu již silně táhne lano a stále se leze, vhodnější by bylo dobrat zatemován v jeskyňce.

Další spárová inspirace:

Mámin sen – Falus (VIIIb)

Klenba – Zámek (VIIIa)