Pow-day v Gesause

Ve vztahu k ochraně přírody je důležité se pohybovat jen po skialpinistických trasách, nelyžovat v lese, na pasekách a v ledovcových karech. Skialpinisté nerespektující tato pravidla jsou hrozbou pro zimujícího tetřívka nebo bělokura.

-Odpovědný skialpinista-

V sobotu ve 4:00 mi zvoní budík, přemýšlím proč tak brzo, co se děje... pak mi to dojde. Rychle si tedy připravím snídani a uvařím silné kafe. Hodím batoh do auta a jedu pro zbytek posádky. Cesta do Gesause je z půlky po dálnici a z půlky po okresních silnicích, což v rozespalosti není zrovna můj šálek čaje. Chvílemi zvažuji další kafe,...

Sněží a sněží...

Po deváté hodině nasazujeme pásy a vyrážíme čerstvým prašanem na Gsuchmauer 2116 m.n.m. Počasí není nejlepší, fouká a silně sněží, což ale slibuje skvělé lyžování. Na vrcholu mě štípou několik měsíců staré omrzliny na tvářích a tak rychle sundáme pásy a jedeme dolů. Sníh je sice prachový, ale pod ním je zmrzlý povrch brázděný starými lavinami, takže to není takový med jak slibovali...

Dáváme tomu však ještě jednu šanci, vyšlápneme si planinu pod Hochhäusl a z té to bereme rovnou do lesa. Sníh je podstatně lepší, prášíme jak nejlíp dokážeme...

Lyžování stojí za zlomenou grešli, teda vlastně obě grešle – za ráz

Večer trávíme v místní zotavovně, dvě piva zlepší náladu, usušíme věci a jdeme spát do auta. Vzhledem k tomu že, je kolem nuly, tak ani vaření snídaně ráno není takové utrpení.

Druhý den máme před drobné komplikace načasování podobné jako předchozí den, v údolí je navíc tolik lidí, jako by tohle byly jediné hory v Evropě. Dle zkušeností z předešlého dne volíme méně strmý kopec Leobner 2036 m.n.m. (vymyslela to Lea, teď už vím proč). Já osobně mám drobné obavy ze sněhu, protože je to přesně opačná orientace svahu. Kopec je naštěstí nižší, tudíž není tak vyfoukaný a první pohled slibuje prašanové orgie. 

Leobner

Na vrcholu se úplnou  náhodou potkáme s Ondrou Švihym a jeho osmi českými klienty, jak je ten svět malý. Sjezd je naprosto epesní, prašan přetéká přes hlavu, sklon svahu ideální (viz video níže). Hned lepíme pásy a spěcháme na další kopec Blaseneck 1969 m.n.m., jehož svahy nejsou tak strmé, ale zdá se, že budou v dobré podmínce. Po rychlé svačině se pustíme s Loukou do sjezdu, louky plné prašanu střídá řídký les, sníh je tu snad ještě lepší. 

Vzhledem k tomu že tma se blíží, hledáme vhodnou alternativu sjezdu k autu. Je to vcelku ještě divočina, ale lyžování jako v Japonsku a člověk to má pár set kilometrů z domu.

Blaseneck

Takže díky za velmi zdařenou akci a příště zase Čau!

Alpinistické soustředění v Bielovodské dolině

Víkend v Tatrách v Javorové dolině spolěčně s intenzivním sportovním vstupem do nového roku se na mě tragicky podepsal. Hned po návratu z tater na mě přišel jakýsi syndrom totálního vyčerpání. Vzhledem k tomu, že mám zaplacený zkraje týdne další čtyřdenní pobyt v tatrách, tak za sebe sháním náhradníka. Nikoho jsem nesehnal, a tak s velkými obavami poslechnu své vnitřní dítě navzdory rozumu a jedu zase do hor.

Abych to shrnul a zreakpituloval (sic na záčátku článku nezvyklá fráze); vzhledem k úrazu jednoho účastníka lokálkovské pravidelné akce jsem zvolen jako náhradník a jedu s klukama na 4 dny na chatu TANAPu, kterážto leží na ústí České a Kačací doliny. Malou nevýhodou je poněkud delší nástup.

Po příjezdu do Tater se cítím navzdory své nemoci poněkud lépe než dny předešlé, takže tříhodinový nástup s bezmála 25kg batohem (možná ne, cojávim... těžkej ale byl) včetně lyží vcelku zvládám. 

Jako maják na moři - Ledový štít

První den naštěstí volíme seznamovací procházku na lyžích do České doliny, neboť náš příchod na chatu byl asi 2:30 v noci. Obhlížíme tedy podmínky v severních stěnách Vysoké, Rysů, Galerii Ganků a tak dále... Nacházíme nástup cesty Ľadopád Hurtík-Kulhavý (V WI3/3+), z pod kterého si parádně zalyžujeme a vracíme se na chatu. Chata leží poměrně dost nízko, sjezd žlabem pod Českým ledem a polomem s nedostatkem sněhu (místy spíše ledu) je pro opravdové fainšmekry...

Hmla

Druhý den našeho soustředění si již přivstaneme a jdeme lézt výše zmíněnou cestu. Program je následující; vylézt simulánně s lyžemi na zádech, dolézt na Rysy, popřát náhodnému Polákovi k narozeninám, slyžovat Rysy a slyžovat sedlo Váhy. Lezení je fajn, postupujeme rychle, neboť před námi někdo cetu již lezl. První délka je asi 10 m ledového výšvihu v krásném pevném ledu, následuje dupání ke skalnímu prahu. S překvapením zjišťuji, že skalní práh se dá překonat spodem, tedy průlezem skalním oknem (viz fotku níže). Zde však musím konstatovat, že lezení ledů s lyžemi na zádech, následná jeskyňařina s lyžemi na zádech, je kombinace aktivit, která rozhodně stojí za zkoušku (případným zájemcům radím aby si dali lyže na batoh stjně jako já a lopatkou cepínu si při lezení rozsekali designovou vrstvu nedávno zakoupených lyží).

V jeskyni

Druhá půlka stěny je poněkud v horší podmínce, na skále drží ledová krusta, která tam moc nedrží. Lezení připomíná dobývání headwallu na Cerro Torre při zimním přelezu, jištění je prakticky nemožné. Čas od času trefím lopatkou cepínu lyži, jindy zase hrotem kámen. Další příjemná kratochvíle je, když si člověk na prvním štandu v cestě (první a poslední) naškrápe lyžemi za krk asi kilo sněhu. Čím více se pak pokouší zamezit padání sněhu, tedy uhýbat stranou, tím více mu tam sněhu padá, přitom stačilo udělat krok níže. V tomhle stylu se dohrabeme na Rysy, kde potkáváme polského podivína, který zde sám slaví narozeniny (tohle v plánu nebylo, šlo jen o spisovatelskou kličku). Při sjezdu máme radost z toho, že jsme ty lyže táhli, neboť sjezd Váhy je naprosto grandiózní záležitost. Sice nás ještě čeká nepříjemný sjezd od Českého plesa, ale ten už se nějak přetpět dá, zváště když to máme nacvičené.

Ondra v půlce stěny

Taky máme tykadlo

Samuraj

Třetí den máme v plánu na doporučení chlapců polézt ledy v Kačací dolině. Na mě ráno padly příznaky nedoléčené nemoci, ale nějak to překonám a myšlenky na návrat ke kamnům vyháním z hlavy. Vzhledem k tomu, že led v Kačacím mnichovi není vidět, propadáme lehké trudomyslnosti. Po bližším přezkoumání objevujme ledovou glazuru, která mě osobně láká k průstupu.

Vrány hlídaj batohy

V prvních metrech toho lituji, neboť první rozumný šroub vrtám cca po 15 m lezení. Teploty padly dolů, díky čemuž se to s námi naštěstí neodlouplo. Vzheldem k tomu, že podmínky jsou takové všelijaké, tak má první délka asi 61 metů (možná více). Druhou délku bere parťák Ondra, zdá se, že štanduje také po cca 60 m lezení. Potom už jen sestupujeme k lyžím a vychutnáváme si sjezd ve skvělém sněhu k Zelenému plesu (ne na Brnčálku, ta je rochu z ruky). U plesa prozřeme a rozhodneme se vzhledem k podmínkam druhý led nelézt, ale slyžovat lávku v Galerii Ganku.

Čo myslíš Ďuro drizgně to?

Lávka je delší než se zdá, chvíli nám to trvá než se tam dostaneme. V horní části nejistě postáváme, svah se nám nezdál 100% stabilní. Podklad svrchní vrstvy byl dost různorodý, lehké obavy byly tedy na místě. Lyžování však bylo naskutečně skvělé, měli jsme lehké batohy, protože lezecký materiál jsme nechali u plesa. Po sjezdu sbíráme matriál a chvíli po setmění dojíždíme na chatu.

Ganek - Vysoká - Rysy; bystré oko najde i lávku v Galerii Ganku

Na čtvrtý a poslední den si vybíráme sjezd žlabu Prostredné Hrubé lávky, v hřebeni, který odděluje Kačací dolinu od Svišťové. Vyrážíme pozdě neboť poslední večer jsme museli dopít všechen alkohol – přece ho nepotáhnem zpátky. Sníh je tvrdý, nasazuju mačky hned ze začázku jelikož nemám haršajzny. Ondra mačky nemá, řekli jsme si, že jestli to bude na mačky, otočíme to. Za nedlouho už stojíme nahoře a přemýšlíme jak se dostaneme dolů. Na mačkách není problém slézt, ale bez nich...

Čekáme...

Čekáme tedy jetli začne svítit slunce do žlabu a sníh povolí, marně. Hledáme další alternativy sjezdu. Vylezeme na Prostrednů Hrubů vežičku, kde nacházíme žlab s lepším sněhem, něco mi však říká že tenhle končí stěnou, ale stejně ho zvolíme jako lyžovatelnou variantu. Zdání klamalo prvních 10 m je dobrých, ale pak přichází led. Skoro to nejde lyžovat. Přesto to nějak přetrpíme a zastavujeme se když zjistíme, že žlab "nečekaně" končí stěnou. V hřebeni žlabu však najdeme propojku do vedlejšího žlabu (výstupového). Zdá se, že to dobře dopadne, je třeba šusnout zúžení a pak už je to v suchu, no v suchu úplně ne, ale potenciální pád alespoň nekončí ve stěně. Sníh je otřesný. Zdá se, že zde máme prvosjezd, to nám přece jen přináší pocit štěstí a spěcháme na chatu, abychom dojeli domů jako lidi. Pobalíme chatu, s lyžemi střídavě v ruce, na batohu a na nohách vyrážíme k autu.

Sjezdík - expozice riadna

No a pokud jste to dočetli až sem, tak se omlouvám za upovídanost (psaní těchto věcí mě baví přeci jen více než psaní diplomky) a děkuji klukům za tuhle parádní, intenzivní akci.

Takže Čus a zase někdy

Tak Čau Ta3!

První motyky

Co člověka motivuje k lezení ve velkých horách, v zimě, ve velkých stěnách? Je to láska k horám a přítomným živlům? Copak je možné nějakou činnost, při které je člověku nesnesitelná zima, hrozí pád laviny, kamene, nebo ledu milovat? Nebo je to láska, kterou člověk cítí k obrazu, na kterém naše osoba leze v horách a vystavuje se s hrdostní nepohodlí a nebezpečí?

Je tomu pouze pár hodin co pominul den svatého Martina, tedy 12.11. přibližně 3:30, kdy nás v Tatrancké Lomnici na parkovišti v autě budí budík. Venku padá mokrý sníh, po zdlouhavé snídani vyarážíme od auta. Čeká nás více než 1000 výškových metrů nástupu pod stěnu jihovýchodní stěny Lomnického štítu. Na Skalnatém plese jsme 7:15, tedy asi hodinu po svítání. Chystáme se vylézt Motykovu cestu (WI 5-), o které nám někdo řekl, že je v dobré podmínce.

Vrcholový team pod nástupem Motyky

Na nástupu nemáme příliš dobré počasí, v mlze tušíme kudy by cesta mohla vést. Několika vteřinový interval, kdy se v mlze objeví okno, využíváme k nalezení cesty a ihned nastupujeme. První délka je vcelku svižné lezení, trávy jsou kupodivu dobře zmrzlé a drží. 60 m lana se ukázalo jako dobrá varianta. Často lezeme tak, že vymotáme 60 m a pak ještě pár metrů lezeme souběžně.

Utíkací žlab

Nějaký led je natečený, ale mocnost není nic moc, každý druhý šroub škrtá o skálu. Jištění je teda místy dosti sporadické. Vhodnější je tedy vzít spíše víc štoubů a méně friendů. Já jsem zvolil spíše oprácený postup, a to nebylo úplně vhodné. Začátkem sezóny nejsou ani jednotlivé vrstvy sněhu spojené, v jedné délce se mi podaří zasypat zbytek teamu malou lavinou. To nás všechny motivuje k jištění.

Vrcholové partie

Orientace v cestě není úplně snadná, zvášť když je celá stěna v mlze. Z topa toho nelze příliš vyčíst a dostupné slovní popisy charakterizují letní výstupy. Průvodce však říká, že se jedná o typický zimní výstup ve sněhu a ledu, pronásledování ledů nás vyvedlo v druhé púlce stěny do sněhového žlabu, kterým jsme neúmyslně utekli na hřeben, kudy vede normálka. Čekal jsem, že se najde nějaká možnost jak se vrátit do stěny, ale nakonec lezeme asi 300 m žlabem souběžně a na vrchol dolézáme chodeckým terénem pod lanovkou. V hospodě na Lomničáku teprve porozumíme topu a pochopíme kde jsme odbočili špatně.

Vrcholovka z Lomničáku

O půl 4 tedy stojíme na vrcholu, kdybysme se pokoušeli vracet zpět do Motykovy cesty tak bychom se na vrchol dle hrubého odhadu dostali nejdříve v 7 večer. Díky tomu stíháme ještě ve Smokovci večeři v doporučení hodné, typicky slovenské restauraci Kamzík. Suma sumárum necelých 2000 výškových metrů se na nás podepíše, abych vůbec udržel volant v ruce, musím si dát dvě kávičky po sobě, to se mi cestou z tater asi ještě nestalo. Tímto díky všem zůčastněným za kvalitní alpskou tůru.

Soumrak na skywalku

Party hard na Lomničáku

Skialpová sezóna

Počet tzv. Powder days, byl v tomhle roce naprosto bezkonkurenční, avšak v našich krajích prašan poměrně rychle upadl a hned koncem ledna nastaly podmínky jarního lyžování. Sněhu sice není kdovíjaké kvantum, ale lecos se jezdit dá.

Potenciálních plánů na víkend bylo mnoho, nakonec vyjíždíme v poměrně početné skupině na Popradské pleso. V sobotu ráno pročítám kroniku na chatě, ve které neznámý autor den před námi slibuje prašan v Satanově žlabu. Samozřejmě to zní jako lákavá nabídka, a tak to jdeme zkontrolovat. Ze začátku je sníh dost tvrdý, takže lyže sundáváme hned na začátku. Nad námi šlape skupina lezčíků, stylem jakým se lezlo asi před 200 lety, bez helem a navázaní na lano. Celou cestu čekám, kdy jeden z nich spadne, strhne své druhy a lanem stáhnou taky nás směrem do doliny. Těsně pod koncem žlabu nás čeká nelyžovatelné zúžení, tudíž obouváme dřeva a chystáme se na sjezd.

Volavka

Necítil jsem se úplně ve své kůži a ani sníh nebyl kdoví jaký, tvrdý a hrbatý od předešlých lyžařů. S tím prašanem to tedy neklaplo. Místy naměříme 45 – 47° a v půlce nás čeká jedno nepříjemné zúžení, široké jen o něco více než je délka lyží.  Poučeni ze severní strany utíkáme do jihu, kde se nám do zad opře silné slunce. Láká nás Východná Volia štrbina. Blátem se opatrně škrábeme na lyžích až do sedla a čekáme až slunce více roztopí naše hřiště. V horní části žlábek nemá víc než 45°, takže jde spíše o lehčí lyžování. Sjezd je to parádní a připomíná mi velikonoční lyžování v alpách z minulého roku. Sjezd k chatě je za odměnu a za chvíli nám už vychlazená 10° zavlažuje vyprahlá hrdla.

Ráno moc nespěcháme, jdeme prozkoumat Zlomiskovou dolinu. První cíl volíme centrální žlab Vysoké. Stoupání je technicky nelehké. Zatím co jdu na lyžích tak kolemjdoucí zřejmě Polský g(r)uid si klepe na čelo a křičí na mě: "Motyka, mokyka cesta!!". Moc mu nevěnuji pozornost, na lyžích se mi jde dobře, až v horní části obouvám mačky. Po rychlém obědě koukám do horní části, která je podupaná od lezců-turistů a může mít tak 50°. Obkoukaná technika cepínu připevněného k hůlce mi dodává více odvahy. Sníh je parádně rozměklý a drží, ale i tak se po sjezdu v Dračím sedle klepu jak drahý pes, neboť na tohle jaksi nemám fyzické předpoklady. Z Dračího sedla sjíždíme super sněhem směrem do Rumanové doliny a další cíl je Zlobivá. Ochota chůze do kopce klesá mocninnou řadou, lyžování v těžkém sněhu nám dává pokouřit.

Cestou na Vysokou v Dračím sedle

Směřuji své kroky do Nižnej zlobnej štrbiny, klukům parťákům se moc nepozdává a tak šlapou vedle do Strážného sedla. Však co, nahoru se nepadá a dole se kdyžtak najdeme. Žlab vypadá vyježděně od lyžařů a taky od vypadlé laviny. Když se vysápu nahoru, tak zjišťuji, že to byl jen klam a sníh je tu panenský, jetý max. dvakrát. V sedle se chvíli kochám výhledem na Lomničák. V horní části má žlab sotva 40°, i tak si dávám pozor, neboť jsem tu jaksi sám, ale o to víc si to užívám. Ve střední části jedu na exponované hraně, lavinou vytvarovaného žebra, což je velkolepý zážitek. Z kotlinky pod Zlobivou odbočím doleva žlabem, směrem do Ladovej kotlinky. Přede mnou tudy skoro nikdo nejel, takže když přijedu k Ledovému plesu, mám rohlík od ucha k uchu, nemohu zastavit hlasitý smích a povyk. Cestou k chatě se nechám zlákat prašanem v lese, jaksi kvůli tomu zachrastím do potoka, což mě jen rozesměje. Luxusní den je třeba zakončit opět orosenou 10°. Tímto děkuji všem zúčastněným za parádní zážitky a snad bohové dají, aby takových lyžařských dní bylo povícero. Amen...

Centrální žlab Vysoké

Sedlo Zlobivé

Supr-linka

Macošení

Propast, kolem které se váže velká spousta příběhů, legend a polopravd. Vždy byla a zřejmě i bude cílem nejen turistů, ale i nešťastníků nespokojených se svým živote. Propast zřejmě obdržela název po své historicky první oběti. Legenda praví:

Matka v rukou dítě třímá na okraji propasti,

hmouří zraky nad  hloubkou nedohlednou .

Nevinné dítě vrhá vstříc strašlivé to smrti,

hříchu činí s chutí neomluvnou.

Tu z dáli dřevař v lese slabé křiky slyše,

on svým sluchem veden k jámě přistoupí.

Hle, spatří mezi cáry hadrů – kus lidské duše,

hrdinně pro to dítko sestoupí.

Na vsi dřevař snadno zjistí,

ze kterého lůna dítě pochází.

Dřevař vleče ženu na okraji propasti,

vrhne macechu dolů: "Nechť tě víra provází!" 

Ani nevím co mně na hákování baví, snad mě uspokojuje představa lezení velkých hladkých stěn, kde to bez toho úplně nejde. Krámů je plný auto, snad kromě 40l vody je výbava vesměs stejná jako před nedávnem v nástupu Salateho cesty na El Capa.

První den přicházíme na dno kolem 8 hodiny večerní a natahujeme alespoň první délku ze sedmi cesty Dlouhá noc za V A2. Druhý den ráno sice vstáváme před rozbřeskem, ale do stěny se dostáváme až po 8 hodině ranní. Druhá délka vychází na mě. V půlce lezení mě Pozdrav upozorňuje na zanechané tahací lano na štandu, tak si to dávám pro sichr ještě jednou. Slanění na štand nepřichází v úvahu, jednak to je celkem převislé a druhak bych při jumarování zpět vyzipoval posledních cca 8 jištění. Varianta vzít svini na záda kamaráda zřejmě nenapadla. Převislé nekompaktno mi dává celkem zabrat, navíc ke konci mě zradí můj nejlepší BD friend tím, že vyjede ze spáry jak namazaná myš, na(ne)štěstí jsem si nechal cvaklý předchozí friend, takže letím jen asi metr, ale dostávám zato slušnou herdu do zad. Fyzika, respektive dynamika pádů do statických smyček je svině.

Dynamičnost lezení

Třetí délka padá na Pozdrava, vyžral hákování za samé nýty, pouze sem tam je třeba něco založit. Za chvíli si hoví na štandu a potahuje sviňi.

Ve čtvrté délce se objevuji kouzlo lezení po háčcích, ze začátku se mi nechce, ale když vidím nýty a spáry na friendy nad sebou, tak mi malé odlezy ani moc nevadí. Na konci délky nevím co se přihodilo, ale z ničeho nic vyletí dva friendy a já se vesele houpu ve skobě, do které bych si ani svačinu nepověsil. Trochu se mi roztřepou pastelky a tak místo friendů zatluču největší skobu co mám, ta naštěstí podrží. Dolézám na polici a čekám na parťáka. Lety vychází dnes na mě, zatím to je 2:0 na držky.

Bordel na štandu

Pátá délka je divoká hned ze startu Pozdrav stojí v čoku mezi ginglajícími se bloky a dosahuje na nevzhlednou skobu, jestli s ním něco vyletí, plácne sebou o polici jak zralý plod. Kluk je to šikovná a ze skoby lehce dosahuje na nýt, dál už hopká jako laňka a je brzo na štandu. Ovšem na polici místo doprava, zahne doleva a délku si zřejmě o něco zkrátí, ke správné orientaci nám totiž chybí topo, a tak dál sledujeme linii nějakých nýtů.

La expozicion

V šesté délce využívám hledací techniky typu šmátrání hrotem kladiva okolo a čekám za co se zachytí a tam dávám háček nebo skobu, málo kdy něco najdu. Tma už dávno padla a já se brzy dostávám do bezvýchodné situace. Zradily mě už i šmátrací techniky a hnízda na háčky si už spíš jen vymýšlím, přičemž hypnotizuji dvě mnou nedotlučené skoby pode mnou a přemýšlím o kterou z nich si brzo rozpářu bříško. Brzo mé jištění tvoří výše zmíněný BD friend a doufám že s ním neupravím skóre na 3:0. Další kroky jsou jen háčky a to čím dál slabší, skobu nade mnou považuji za fata morganu a přemýšlím o životě. Pozdarv na štandu začíná být netrpělivý... Vedle nás kluci dolézají Příklepový strop a jsou natolik ochotní, že nám hodí lano, čímž nás připraví o skvělý zážitek hledání, lezení, bloudění až do rána bílého. Nebýt jich, tak v těch háčcích visím zřejmě do teď.

Koukněte na toho fintila...

Když po nabídnutém laně jumaruji vzhůru, prohlížím hladkou stěnu, ve které je tu a tam nějaký nýt jinak nic. Děkuji všemu co je pro mě svaté, že nejsme v téhle proPASTI sami.

Za chvíli už s parťákem simultánně klopýtáme ze schodů k autu jak cvičený koně a sme rádi, že sme rádi, hold to budeme muset někdy za světla dolézt. Člověk by nevěřil co ho 40 km od Brna čeká ještě za různá dobrodružství, proto nepodceňujme krásný to Kras moravský, taky sou tu stěny ja feny...

Americká meka horolezectví

One of the great landmarks in Valley history came in 1975, when three Stonemasters - Jim Bridwell, John Long, and Billy Westbay - pulled off the first one-day ascent of the Nose. They was climbed mostly free, surged up the route in about sixteen hours. There's a famous photo of the trio shot in the medow below El Cap. Photographer was hunkered down to the level of guy's knees. Because of that angle, they seems to exude cockiness - gods sneering down on mere mortals.

Do země zaslíbené jsem vydal díky Ondrovi, který mě zastihl v období před ukončením bakalářského studia. Učil jsem se na jednu z nejtěžších zkoušek, kterou jsem měl před státnicemi ještě absolvovat, takže situace byla nervově vypjatá. Poté co mi zavolal s touhle nabídkou jsem příliš neváhal a účast ihned potvrdil. Vzhledem k tomu že jsem nikdy neletěl letadlem a mám asi tak 5 friendů, to bude zajímavý výlet. Jednou mi někdo řekl: "Get the fucking ticket!! a pak už musíš..."

Let jsem přežil, imigračním prošel, tím pádem mi už nic nebrání návštěvě Valley. První pohled na místní velikány ve mně zanechal smíšené pocity.

Suprstěnka

Kontakt s místní žulou proběhl díky dvoudélkové cestě Hary Daley na Glacier pointu za 5.8 a poté Goodrich pinnacle za 5.9 R. Zjišťujeme, že vyleštěné plotny bez jakéhokoliv jištění a prstové spáry budou zřejmě naší slabinou. Chcete-li ubytovat se v Camp 4, je dobré si přivstat, nikdo Vám ale neřekne že ve 4 ráno už může být pozdě. Máme štěstí dostaneme místa jenže ten den stíháme už jen krátké cesta na Cookie cliff, kde se mi podaří vylézt na OS cestu Enema za 5.11b. Po dolezení cesty mám mžitky před očima myslím že takhle jsem nikdy nikde nebojoval. Šlo o převislou spáru po vlastním, kde místy držela žába. Později jsem si toho přelezu (klasifikace odpovídá cca 8- v UIAA) velice vážil, protože jsem za celou dobu nic podobně těžkého nepřelezl. Většina těžších cest totiž jsou prstové spáry a v těch jsem vždy shořel jak papír.

Cookie cliff – začínají "dragovat roupy" (rope drag)

Velkým lákadlem pro mě byl vždy Half Dome. Nástup tam trvá 3 hodiny, nastupujeme tedy odpoledne a večer ještě zafixujeme první dvě délky. Po brzkém startu nás trochu zdrží snaha o ranní vyprázdnění, neboť ve stěně to řešit nechceme. Jumarováním se člověk parádně zahřeje, takže je připraven k lezení. Do stupně 5.10c se daří vesměs přelézat délky volně i první kyvadlový traverz zvládám bez problému, brzo však přijde délka s klasifikací C2. Charakter cesty se tu před pár lety poněkud změnil a to díky asi tak 50 tunovému bloku, který ze stěny zmizel. Dnes se leze parádní koutovou spárou, která se uzavírá až do vlasové spáry. Přichází tedy moje první hákování, díky sadě předražených Camalot C3 mám po čem hákovat. Posléze se dostávám do situace, kdy stojím ve skobě a dosáhnutí na nýt se stává jaksi nereálné, začínám pochybovat o svých možnostech. Kdybych měl kladivo a nějakou skobku, nebyl by problém, jenže my lezeme "hammerless". Naštěstí Kouba vyrábí parádní šťáradla a je možné je použít podobně jako jedničku, takže háček na konci píchnu do spáry a nýt je dosažen. Tímto hádanka nekončí, jak se teď dostat do komína, který je asi 10 metrů vlevo? Naštěstí jsem si vzpomněl na alternativní metody horolezectví ze své rodné hroudy, takže na konci lana uvážu kinderkopf a mrštím jej do komína. Heuréka asi na čtvrtý pokus se mi podaří nahodit jej za blok a tím je komín dosažen. Kdybych si na tento výlet nevydělával výškovkama ale házením lopatou, tak by přelez téhle cesty nepřicházel v úvahu.

Kousek pod Big Sandy - Half Dome

Pak už je to sranda pět délek lezení za 5.7 až 5.9, jenomže poslední délka na Big sandy ledge je jakás širočina, která mě dost vytrápila. Blíží se tma, ale stejně posílám Ondru do 5.12a ať si taky zaleze :-) Noc nás chytla na správným místě, slaníme na Big Sandy a uložíme se k bivaku, tím jaksi přijdeme o šanci vylézt cestu za jeden den.

Super ráno – Ondrova fotka

Druhý den po krátké snídani se pokouším o přelez Zig-Zag, začátek za 10b jde, ale 12a boulder mile rád hákuju. Brzo se dostáváme na Thank God ledge, expozice je tu nádherná. Parádní zážitek – chůze po 20 cm široké lávce, stovky metrů vzduchu pod nohama, odřený nos, rozklepaná kolena...

Chtěl jsem být jak Alex, ale něco mi tam přebývá – Thank God ledge

Postupně se dostáváme do funky ploten v headwallu, opět uplatňujeme mnohé divoké techniky horolezectví, volné lezení za 12c nepřichází v úvahu,v tahání se poctivě střídáme neboť já jsem po včerejšku sfouklý jak svíčka. Krátce po poledni se dostáváme na slunkem vyhřátý vrchol. Amíci nám gratulují jak splašení, všichni nás tipují na cestu Snake dike za cca 5.7, Regular north face je pro ně modla, ani se jim nedivím...

Vrchol Half Dome

Cable-trail na sestupu, ve stěně bez turistů bylo lépe

Ještě jsem se ani nevzpamatoval a už nesu batoh s téměř 40 litry pitné vody pod nástup Salateho cesty na El Capa, představa že další 4 dny budu trpět ve stěně a budu si šoulat z hoven kuličku mě znechucuje a láká zároveň. Další den ráno opouštíme Camp 4 a jdeme pod Capa. Prvních pár délek je nádherné spárové lezení max za 10b. Postup je pomalý, svině těžká a furt se někde šprajcuje. Velice oceňuji bigwallový sedák poněvadž díky němu alespoň trochu cítím nohy, kluci na tom jsou krapet hůře. Konečně jsem zjistil že i do špatně založeného friendu se dá spadnout. Už taky vím co znamená lezení po "Výtlucích" a to s velkým V. Nechci vidět v jakém stavu je cesta The Nose. Pod Half Dolarem nás zastavuje kónický komín a kluci zvažují pověšení pytle. Ondra mě ukecává co to jde, jeho fyzické proporce prý na vylezení El Capa nestačí. S těžkým srdcem vylíváme 40l vody a slaňujeme na zem.

Amerika jak má být

Rekonvalescenční destinace je Tulomne medows. I jeden den v El Capovi nás vcelku rozsekal. Lezení je zde krásné, ale je to jako přejít z Ádru na Křížák. Více než lezení si tu užívám krásnou přírodu. Spousta divoké zvěře, minerálka tu vytéká ze země, borovicové dřevo krásně hřeje a pivo za dolar mi konečně chutná. Jeden den si vyhradíme k prozkoumání okolí, neboť v Tulomne sněží. Kousek za parkem je krajina diametrálně jiná. Nechvalně známé jezero Monolake, které v padesátých letech Amíci ze S.F. a L.A. málem vypili. Kousek od něj jsou termální prameny. Kalné, sírou páchnoucí kaluže nevypadají příliš vábně, ale jejich teplota dosahující 40 °C člověka stejně zláká.

Monolake

40°C docela ujde

Počasí se lepší a my jedem opět do Valley, juch!

Na El Capovi ji napravujeme reputaci v cestě East buttres. Cesta je klasifikovaná něco kolem 5.10b, ale 5.9 komíny nám dávají zabrat. Já si užívám lehké, nelehce jistitelné délky a vzpomínám na české pískovce. Lezení je to krásný.

Vrchol El Capa

Na konec výletu si nechávám jeden quest v záloze. Jde o North Face na Rostrum za 5.11c (nejlehčí varianta). Ráno moc nespěcháme, pečlivě plánujeme techniku výstupu. Ve stěně nejsme ani první, ani poslední. Pod nástupem klábosíme s partou Francouzů, jejichž ambice nabývají hvězdných výšin, Zvažuji zda je nepustit před sebe, ale naštěstí tuhle myšlenku ihned zavrhnu. První délka je ze 5.9, avšak dále už klasifikace neklesne pod 5.10b, Francais pod námi sedí v čem se dá. Epesní spárové lezení dá však člověku zabrat. Klíčová délka za 5.11c se nejdřív tváří že by šla, ale lézt prstovky ve vyleštěné skále bez stupů okolo, jsem se jaksi nenaučil. Dokonce i ty širočiny jsou tu jaksi těžší, velmi rychle si zvykám na jištění typu posouvání jediného friendu nad sebou. Kdyby do toho člověk nepadal, tak nevidím jediný důvod proč by se takto nemohly lézt i širočiny v Ádru. Převislou prstovku za 5.13c v headwallu oblézáme parádní širočinou. Na vrcholu jsme oba rozsekaní na kaši přesně jako po vylezení devíti spárových linek. Asi to tu chce hold zdomácnět...

Bájo žabka

Reparate Seality

Více fotek najdete na: Fotky