I've done a lot of thinking about fear. For me, the crucial question is not how to climb without fear - that's impossible - but how to deal with it when it creeps into your nerve endings. I feel fear just like a next guy. If there was an alligator nearby that was about to eat me, I'd feel pretty uncomfortable.
Alex Honold
Letos byly v Chamonix velké ambice. První myšlenka směřovala k Walkerově pilíři v severní stěně Grandes Jorasses, avšak letos je tahle 1200 m dlouhá kráska podle horských vůdců jaksi "out of condition". Měníme tedy plány a sondujeme informace o diretce na Freney pillar, klíčové obtíže za 7a/A2 vypadají děsivě a lákavě zároveň, ovšem počasí není kdoví jaké a nahoře leží spousta nového sněhu.
Po přehodnocení situace se vydáváme na Plan a kempujeme u Lac Bleu. Následující den trochu zaspíme budík, volíme na rozlez Aiguille du Pain. Spodní část stěny přeběhneme cestou Lepidoptera, horní část prubujeme Rebufata kde klíčová délka je prstová spára za 6c. Je to žrádlo největší, ale bohužel taky poslední lezení v lezečkách na výjezdu.
Následující den se nám podaří poněkud dřívější start, již za rozbřesku pádíme s batůžkem pod Aiguille du Pélerins. V plánu je tůra Arete Grütter integral za D/5c, píšou 650 m obtížného lezení, a převýšení něco málo přes 1000 m. Že prý dát to v jednom dni bez bivaku, je výzva. Lezení v pohorkách na 30 m dlouhém laně převážně na souběh je zajímavé. Spodní část stěny lezu způsobem "do čeho kopnu a duní, nechám ležet", po chvíli se to mění na "do čeho kopnu a zůstane to na svým místě, je parádní chyt", krátce po poledni měním techniku způsobem, že každý chyt je potřeba řádně zadupnout pohorkou do stěny.
Tůra je to dlouhá jak týden a místy sním o lezečkách, které mám pro jistotu v batohu, ale není čas. Kolem třetí hodiny odpolední to začíná vonět vrcholem, zdání často klame. Těžké lezení v pohorkách nám přestává vadit a něco po čtvrté hodině stojíme na vrcholu. Po krátké svačině se chytsáme na sestup, spouběžné slézání normální cesty je po celém dni vcelku psychicky náročné, ale těsně před setměním stojíme u stanu. Byla to pecka poctivých 10 hodin lezení to mohlo být.
Čtvrtek hlásí poslední den lezení, k večeru se to má kazit. Rest day se tedy nekoná. Na doporučení se pouštíme do cesty Frendo spur na Aiguille du Midi. Je to tůra klasifikovaná D/5c s 80° ledem ve výlezu. Večerní pochybnosti o zdolání jdou ráno stranou. Máme sice dohromady 2 cepíny a žádný šroup do ledu, ale vidina jištění v okolních skalách zní pozitivně. I přes únavu z předchozích dvou dní máme celkem rychlý start. Nástup vede přes rozbitý konec Pelerinského ledovce, následuje lezení na solo vertikální sutí. Přibližně v 8 hodin se navazujeme na lano. Souběžné lezení zatím nepřichází v úvahu. Lezení není lehké a metry nepřibývají podle plánu.
Sem tam trochu bloudíme, ale přesto potkáváme skoby a smyčky. Buď lezeme správně, nebo bloudíme tam, kde už někdo bloudil. Po půldenním lezení sleduji konec skalnatého hřebene a mám pocit, že každou chvíli musíme být na něm. Vymotáme spoustu délek lana a vrchol je pořád stejně vzdálen. Přibližně v 16:00 se dostáváme na věž, kde začíná sníh a led. Po rychlé svačině obujeme mačky a souběžně šlapeme po sněhovém hřebeni směrem na Midi. Jakmile se sníh zažíná měnit na led a je strmější, nechám si poslat po laně druhý cepín. Čeká mě 60 m lezení ve strmém ledu. Bez šroubů se necítím komfortně, ale hipnotizuji skalku, kde plánuji štandovat. Lana vycházejí akorát. Parťák ke mě dolézá vyšťavený stejně jako jsem byl já. Proto lezu další délku, vychází opět na 60 m, ale už se dá vedle ledu něco založit. Posílání páru zbraní po laně nás zdržuje, cepíny se neustále zasekávají.
Z posledních sil zatloukám skobu, kladivem trefuji střídavě prsty, skobu, skálu, prsty, skobu, skálu... Parťák už vypadá taky použitě a navíc se horší počasí, začíná pršet a přichází slibovaná bouřka. Klíčová délka 80° led nás právě čeká. Naštěstí vede podél skály, takže ji lze poměrně slušně odjistit. Hodinky mi hlásí 19:00 když dolézám do chodeckého terénu. Posílání zbraní nepřichází v úvahu. Honza tedy musí vylézt led bez cepínů. Tajně doufám že to vyprusíkuje a my stihneme poslední lanovku do údolí. Honza celý zadýchaný dolézá na štand a ohlašuje mi vynález nové lezecké techniky, tedy lezení ledu na jako spáru a na sokola, "Kámo parádní žáby!" křičí zadýchaně. Posílám ho vpřed a utíkáme na lanovku, posledních 300 m chodníku jdeme oba už jen ze setrvačnosti.
Ve dveřích Midi nás zastaví obsluha a oznamuje že, už žádný cable-car nepojede a že musíme na "Refuge des Cosmiques". Představa hledání Cosmicu v bouřce se mi moc nepozdává a zvažuji bivak před vstupem na Midi. Parťák zkouší větu "There is no refugies?". Odpoveď "No" všechno utvrdí, musíme na Cosmic. Sníme poslední kusy čokolády a klábosíme o tom jak to provedem, když obsluha se vrací se slovy "So guys, it's a storm little bit..." a naslouchá naší rozpravě. Zničeho nic řekne česky: "Vy ste češi?". Nevěřím vlastním uším...! Za chvíli nás vede na místní smrdutou toaletu a představuje nám náš dnešní hotelový pokoj. Hned jak zmizí, padneme vysílením na zem. Zaměstanec Midi se jmenuje Martin a zjišťujeme, že máme dokonce společné známé. Venku se zatím honí čerti, šlehají blesky až to všude jiskří. Hotelové menu jsou lazaně, tedy zbytek Martinové večeře... Dobří lidé ještě nevyhynuli. V noci sice příliš nespíme, ale pod izolační folií nám je fajn.
Druhý den ráno čekáme až se lanovka probere z noční bouřky a sjíždíme na Plan. Fakt, že náš stan spláchla jakási přívalová vlna, takže v něm je po kotníky vody a všechny naše věci mají pětinásobnou hmotnost, nás už moc nerozhází. Svištíme lanovkou do Chamonix utahaní jak koťata a těšíme se do tepla domova.
Tři dny okno, tři cesty, lezení až až...
