Vrcholky Francouzské

Sýry, víno, olivy, víno, fuety, zase víno Ventoux, skály, sýry, Chardonnay, olivy, Bordeaoux, Rosé, Sauvignon, André, Merlot.

Všechno to zní jako jídelníček luxusního hotelu, ale pokud vám nevadí prosedět třináct hodin v autě tak se takto můžete zcela běžně pár dní stravovat a to za, na naše poměry, směšný poplatek. Jako pozornost podniku je tu položka skály, a že jich tu je...

Prostě jsme si se Šárkou, Maky Kopeckou a Happym udělali letní dovolenou na francouzských sluncem prohřátých skalách. Ve finále to sice nebyla dovolená, nýbrž nejdřív honba za stěnami ve stínu, později objevitelská výprava, nakonec válení u moře, ale i tak si myslím že mluvím za všechny když řeknu že to bylo fajn. Začalo to všechno tak že jsme všichni naskákali do auta kterýmu nefungují stěrače, kape olej z motoru, teče voda z chladiče, přehrává pouze kazety, málo svítí světla a vyrazili přes Itálii do Francie. Zní to jako kdyby se jelo nějakou rachotinou ale byl to parádní Ford Galaxy s obrovským kufrem a nižší spotřebou nafty.

 

Vezeme si s sebou asi 60 polopiv (Staropramen Lemond) a bednu plnou jídla. Nejdřív to vypadalo nesbalitelně ale návrháři prostorného vozidla to tentokrát vychytali celkem dobře. Je taky důležitý vědět že v Itálii naftu nenabírat, je tam drahá stejně jako dálnice.

Sektor Cascade

První zastávka proběhla někde v horách, spalo se taky v horách, ale mě chytl jakýsi úpal nebo úžeh, tak ze mě všechno lítalo na všechny strany a byl jsem rád že stíhám vybíhat ze spacáku. Později to složilo taky Šárku, stejně jako ostatní, ale ne tak rychle. Z toho vyplývá že další zastávku v Orpierre si pamatuji lépe ale lezení neproběhlo. V Orpierre se zalezli všichni ale myslím že cvakání borháků po půl metru a zástupy horoškoláků každého unaví a je potřeba vymyslet něco dalšího. Přes méně významnou oblast jménom Ubrieux, kde vím o jednom zvláštním 6a a zatraceně těžkým 7a+, se dostáváme do Les Dentelles. V Ubrieux je lezení málo ake koupání hodně a krásný. Podotýkám že tohle bylo poslední koupání výletu až na jednu výjimku. Dalo se tu podnikat něco jako Deep water bouldering nebo u někoho spíš Shallow water sololing. Bez lezeček to bylo docela psycho, zvlášť ty sóla. 

Aqua bouldering

Dentelles je určitě oblast na doporučení. Byl by to klasičtější charakter lezení, kdyby se opět necvakaly borháky po půl metru. Je to světlý vápenec s krásnými ostrými vykapávanými chyty. Našly se také klasičtější linie jako například "Lobotomitique" 40 m dlouhý 7b odjištěný na místní poměry dost klasicky. Nádherná technická stěnovka po různých pozitivních dírách. Výhodou této oblasti je lezení z obou stran. Ráno je slunko vzadu večer zase v předu takže se dá podle potřeb přecházet. 

Gigondas

Nejen že tam bylo krásný stěnový lezení ale našly se tam i spárky. Tím že je to vápenec tak byly i s chytama ale proč si nezpříjemnit život parádní žabkou. Zároveň krajinově je tato část Francie úžasná, výhled na ostatní lezecké sektory a oblasti, všude skalky hornatějšího charakteru, skalní okna, olivové sady a vinice v okolí, prostě nádhera. Snad jediná Šárka si Dentelles moc neužila jelikož jí bylo dost špatně. 

Dokonce nějaká ta spára se najde

V Dentelles se zdržíme pouze dva lezecké dny a o rest-day se vydáváme směrem neznámé oblasti Venasque. Po příjezdu vypadají skalky moc pěkně, na první pohled to vypadá jako pískovec. Následující den se však probouzíme a objevujeme prázdný pravý přední kolo. Tak sjíždíme na parkoviště a pokoušíme se ho vyměnit za rezervu. Postavíme hever přesně podle obrázku, ale při zvednutí auta se práh, za který se má auto zvedat, propadá směrem do dveří a auto padá k zemi. Zkoušíme hever co nejrychleji vytáhnout aby z auta něco zbylo ale vklíní se tak, že spouštěním heveru se mačká čím dál větší díra do prahu dveří. Chvíli se na to smutně koukáme a nevíme co dál. Kousek vedle měli chlapi svařečskou dílnu a tak jsem svou strohou angličtinou ukecal vypůjčení heveru. S novým heverem kolo vyměníme, chlapům z dílny vnutím za vypůjčený hever pivo a jedeme do skal. No jo ale naskytne se další problém, rezerva je skoro taky prázdná. A tak se pomaloučku vydáváme do města k benzínce kolo dofouknout. 

Výměna kola

Když se konečně v pozdním odpoledni dostáváme k lezení zjistíme že je to asi fakt pískovec ale nejspíš slepenej vápencem. \První cesta dost připomíná Labák. Pozitivní nebo negativní poličky střídají sem tam malé dírky a vyskytují se taky typické Labákovské kačírky, negativní lišty na stisk. Nalezl jsem do nádherné převislé hrany za 6c+ která se lezla spíš stěnou ale linka to byla naprosto unikátní. Asi 30m dlouhý čím dál tím víc převislejší převis po krásných madlech asi ze třemi nohand resty. Dokonce i holky si cestu dost užívají. Hned vedle je cesta za 7b taky celkem po chytech, už malinko oklouzaná ale vytrvalost mi nedovoluje cestu přelézt. Spí se hned vedle parkoviště, je to sice zakázaný, ale člověk to skoro nikoho nepotká až na pár běžců a pejskařů. 

Krásná 6c+ hrana

Nevím jestli to bylo tím že zde byla lehčí klasifikace, nebo nám Čechům zrozeným zrozeným v zemi pískovci  zaslíbené. Myslím že mluvím za všechny když řeknu že každému se tu lezlo zvlášť dobře, každý lezl čísla na své hranici možností a dost se nám tam dařilo. Neříkám že zde byly cesty lehké najde se tu spousta těžkých 7a cest ale když člověk najde nějaké skryté chyty tak druhým pokusem jsou povětšinou zdolány. V oblasti strávíme 4 lezecké dny. O rest-day se ubytujeme v místním městském campu, vysprchujeme se v teplé vodě a vypereme nějaký oblečení. Kdybych měl doporučit někomu ve Francii jednu oblast kterou má určitě navštívit bylo by to Venasque. 

Obvyklý obyvatel místních skal

Nějaké silové 6b+

Venasque

Čas běží, náš pobyt končí a já byl jsem tu rád.... i když můj krok je nestálý a vratký, nic mi nebrání a těším se na cestu zpátky...

Přesouváme se pár kilometrů na jih směrem Chateauvert. Nedaleko Buoux potkáme naprosto úžasnou asi 100m vysokou stěnu která se táhne skoro kilometr, ale po nýtech ani památky, bohužel se tu neleze. Další zastávka je Chateuvert a koupání v řece. Zjistíme že tu je moc vedro a málo lehkých cest ve stínu pro holky a tak se přesouváme do bájného Annotu oblasti proslulé velkým výskytem spar. Přespíme na plácku u silnice a hned u hlavy máme parádní šutr asi s pěti bouldry. Ráno splašíme průvodce a jdeme do skal. První dojem je různý. Na první pohled bych oblast zhodnotil jako mrtě přejištěné Francouzské Chřiby. Druhý dojem je lepší. Krásné lezení po kompaktním pískovci, cesty většinou po dírkách a položeného technického charakteru. Najdou se krásná technická vypečená 6b a zároveň brutálně silové převislé cesty po dírkách prstolamkách. 

Panenská stěna nedaleko Buoux

Pokojíček v nějakém 6a v Annotu

Romantika na cestách (Verdon)

Po dvou dnech lezení se chýlíme opět na jih k Monaku. Cesta přímořským městem a hledání místa na zaparkování je peklo pekel. Stavíme se k moři vykoupat se a rychle do skal. První oblastí je Peillon. Lezení je tam krásné ale ostré vápno po téměř 14ti na pískovci je brutální nezvyk. Prvních pár cest vypadá jako kdyby jsme byli první zájezd horoškoly na skály. Po chvilce se nám tu až na výjimky začne líbit ale všichni lezou už jenom lehké cesty, není motivace, není drive. Zbytek výjezdu vypadá tak že perné poledne trávíme s bagetou a chorizem v ruce u moře a po večerech popolézáme. Další oblastí je La Trinite. Lezení není nějak zvlášť krásné ale na dolezení po třech týdnech to stačí. 

Komínek v Annotu (dolů to šlo ale zpátky nahoru to šlo dost špatně)

Dredatá krasotinka v Trinite (možná to byl Peillon)

Peillon

Teď už jenom nakoupit zásobu levného vína a oliv a hurá do vlasti. Když se vracíme z obchodu vypadáme jako zájezd alkoholiků ale když je to tak levný a dobrý...

Tak díky všem za povedenou akci a zase někdy...

Máte rádi svého domácího mazlíčka?

Jestliže chcete uctít památku vašeho domácího mazlíčka, udělějte si z něj vrtulník jako to udělal Bart Jansen se svým kocourem.

Zas ten Labák...

Písku bylo možná za posledních pár měsíců až moc. Cesty kde jde člověku o život, případně těžce o zdraví se musí prokládat sem tam čistě sportovním výkonem. Kam jinam jet než do Labáku...

Když se řekne sportovní oblast je to v podstatě věc názoru. Sportovní cesty, kde člověk traverzuje stěnou ve výšce téměř 15m po oblých negativních lištách s jediným jištěním, který představuje pochybná erárka, umístěná tak dobře že vás to při případném pádu kyvadlem rozmetá na kusy o přilehlou stěnu, jsou snad jenom v Labáku. Konkrétně cesty "Pleťová maska" nebo "Tváří v tvář" tento typ sportu přesně definují. Řekl bych že přesto že tuto oblast někteří klasičtí lezci považují za takzvané "klettern garten" některé cesty jsou opravdu psycho pekla. 

Ranní probuzení

Dost blbých keců, cesty si hold musí člověk vybírat a nemůže nalézt jen tak do něčeho. Naprosto epesní linkou na levém břehu je Dočasné zrychlení, VIIc které člověka vnoří do krás čistě sportovního pískovcového lezení. Maglajzu je tady jako na vápně po útoku top-rope šontáků, což trošku kazí dojem z panensky krásné stěny. S jištěním je to na místní poměry celkem fajn ovšem strachem se mi klepaly expresky na sedáku. Musím ale uznat že lezecké počiny některých děvčat mi v poslední době vyráží dech (viz. fotka)

Maky v dočasném zrychlení

Těžko definovatelné znechucení zažije člověk když naleze do cesty "Rozum v pytlíku VIIIc" v celé stěně je asi 6 borhákú, maximálně 5 chytů a celou cestu člověk padá zádama na protější stěnu, co víc si přát. Naštěstí lze z cesty uniknout vlevo do krásného pilíře se třemi kruhy. Na spravení chuti je naprosto vhodná cesta "Hlavu vzhůru" na blueberry hill. Tuhle linku jsem lezl už asi desetkrát ale pokaždé mě maximálně uchvátí. Pokud chcete uspokojit přítelkyni co nemá ráda silové lezení, je tohle ideální varianta. 

Výlezový sokolík, na jehož konci je dodaný BH, je třešínkou na dortu na závěr položené chytovaté hranky

Nechť si slečny tahají "Špinavou holku" o které lze říct že je odjištěná tak že je to až nuda. Ale skláním se před výkonem Šárky a to "Kominické štětky VIIc" na Kominickou stěnu, krásný technický lezení přes 3 BH mě trošku překvapilo, do čeho jsem tu chuderu Šárku nahnal?! Vyběhla to krásně ladně technicky ale co já bych tam dělal bez zalomení prstů na ruby a parádní žáby v rajsbase se spárou.

Šárka před krásným on sight přelezením Kominických štětek

Nedělní ráno mně vrtá hlavou nápad nahlídnout do anální temnoty. Zní to hrozně ale skutečně se tak jmenuje jedna cesta, a to komín. Do čehosi podobnýho komínu jsem nalezl cvakl erárku ale po borhácích ani památky. Tak jsem z těch sra.ek zase slezl špinavej a sedřenej jak zakopanej horník. Mírně nespokojenou Šárku, která se mi v mysli tajně smála jsem uspokojil krásným VIIc na tři délky. Cesta Wellcome to Mordor čítá asi 10 borháků, spáry, traverzy, rajbáky, pečený rajbáky, pečený traverzy, krásný převisy po ostrých lavórech, no prostě krása. 

Výhled ze štandu

Deštivé odpoledne ukončíme cestou "Pleťová maska" na Tvář, popis viz. výše. Znovu připomínám, krásný lezení ale docela peklo. Určitě se stavte na parádní Labužnické párky ke Kosťovi a zapijte to Bernardem Jantarem. Tak zas někdy v Labáku...

Letní výzdoba

Pohled na Jeptišku z Náhorní strany

Adršpašský výlet krasových šontáků

Původní plán výletu do Teplických skal, s ideou vylézt dlouho plánovanou Kalamárku, se změnil v poněkud psychologicky náročný zájezd. Adršpašské spáry čekají náš pot a krev.

Musím uznat že můj morál a psychický náhled na klasické pískovcové oblasti se po mém menším proletu na Prachově zhoršil. První myšlenkou jak se trochu rozlézt v Ádru bylo solo. Byl to krásný pracující komín za V na Kamarádskou věž. Nevím jestli to mému morálu prospělo nebo naopak, každopádně v komínu se spadnout nedá. Haryho projevy návratu ke klasickému lezení mě lehce znervózňovaly. Sólo v topánkách a následný dobírání druholezců přes rameno ve mně vzbudilo obdiv. Slanění na Dülfera z vrcholu na předvrchol s třicetimetrovou šluchtou pod sebou tomu ještě přidalo. Jako další psychologický počin byl přeskok z Kamarádské na Vřesovou věž. Nejdřív se zdálo že mi na tohle morál nezbyl, ale po tom co to Peťa hopsla na sólo ladně jako laňka, jsem si zařval a bylo to tam. Myslím že mluvím za oba když řeknu že lano bychom s Maksimem ani za zlatý prase nevyměnili. 

Krásný 2/II přeskok (takhle vypadá přívětivě)

Přítel na telefonu mi doporučil krásný rajbuňk s jedním kruhem klasifikace cca za III. Podle popisu jsem nastoupil do zarostlého zdánlivě lehkého rajbasu ale asi 15 m nad zemí 3 m pod kruhem se mi sevřely půlky. Nasekal jsem tam snad všechny smyce co jsem měl a tak tak dobyl kruh. Původně krásný chytovatý rajbas se mění ve vysolený mrdkouboulder klasifikace VIIIa (bez brýlí vypadá všechno stejně). Sedám do kruhu, dobírám Maksima a přemýšlím o způsobu postavení. Maksim pošlapal kruh a nějak tu druhou délku vyfuněl. Dalším lezeckým počinem byl pokus o přelezení tréningové spáry. Už od pohledu se zdálo že na tohle morál opravdu nemám, ale i tak beru spárovačky nějaký bambuláky a jdu na to. Nalezu asi 4m nad zem a začínám se nějak špatně cítit v lezečkách, jsou moc malý. Slízám dolů, vyměním lezečky a znovu. Dolezu do mírně rozšiřujícího se místa a nějak mi nesedly spárovačky a ke kruhu to je ještě dálava. Slízám dolů a hrdinské činy přenechávám zkušenějším. Hary to vyběhne jako nic, a když to lezu a ním na druhým jsem zatraceně rád že jsem z toho zdrhnul tak brzo. 

Péťa na Krakonošovu sedátku (výlezový optimismus, který následoval po sprše nadávek ve spáře)

Den zakončíme s Maksimem cestou na Leontýnku, cesta s jedním kruhem a jedním chytem. Nějaká mazačinka od Čaje (myslím "20 UIAA")

Maksim a Džbán

Následujícího dne se s Peťou rozlízáme na Křižáku na Kuželu, cestou Hra s Kužely, tuším VIIb. Na doporučení od Jeronýma. Musím říct že rajbasovej zved vysoko nad kruhem s jakousi pochybnou lanovicí 2 m pod nohama, z vysolené dírky do ještě vysolenější poličky mě maximálně psychicky vyčerpal. Na vrcholu jsem se klepal jak osika. Následuje Křížová cesta na Opičí klasifikace okolo IXa, výživný bouldering po jednoprstovkách do převisu, kam Peťa dá dva prsty, tam já dám sotva jeden. Peklo pekel, Peti velkej obdiv. Na spravení chuti mi Peťa natáhne  napůl na top rope na půl na RP krásný VIIIa, a den končím výstupem na Křeslo, cestou "Křeslo pro krále" krásný lehoučký VIIa přes tři ringa. Respekt Adršpašským mazákům, snad se sem někdy živej a zdravej ještě podívám.

Přechod rychlebských hor

Pojedem na běžky,... Ne, pojedem na sněžnice,... Já na vás kašlu jedu do krasu... Hej, pojdem na Chřiby,... Co to za spiknutí, jedem na sněžnice... Kam? Do Jeseníků... Ne, do Krkonoš...

Tak jo jedem na sněžnice, do Rychlebských hor. Přejdem to za 3 dny? Jo přejdem... Plány zní poněkud odvážně, ale snad to klapne...

Po Tesláckých závodech, byla mimojiné kvalitní afterparty a taky vcelku kvalitní kocovinka. Večírky s Teslou jsou sice fajn, ale ty rána nebývají úplně příjemná. Ráno mě budí telefon, který vlastně není ani můj. Na poslední chvíli nám odpadne jeden člen úderného týmu, totiž Maky. I přes značné nasrání a kocovinu některých členů týmu, ve složení Já, Šárka, Marťas, se vydáváme na cestu směr Javorník. Otevření lahve rumu a střádání pekelných plánů jak se Maky pomstít, mě uvedlo k myšlenkám, že to bude docela fajn víkend a začal jsem uvažovat o šťastné volbě.

Enjoy the snow

Původní plány se zdály vcelku odvážné, ale optimismus byl na místě. V Javorníku to vypadalo jako začátkem června po lehkém jarním dešti a značně mě znepokojily sněžnice, zvyšující hmotnost mého batohu. Uvědomil jsem si však, že se nacházíme asi ve 200 m. n. m. a začal se těšit na sníh. Zastavujeme se u pěkné nejspíš žulové skalky jménem Čertova kazatelna a já si vzpomněl na možnost stráveného víkendu ve Chřibech. Po chvilce chůze rozmanitým terén dáváme pauzu na svačinku a já zjišťuji, že sněžnice připlá a batoh mi propíchla vanilkový kefír a ten vytekl do celého batohu včetně spacáku. Zneškodním nejhorší škody a pokračujeme v cestě dál.

Šárka na Čertově kazatelně

Chůzí po krásné silnici, spíše cyklostezce potkáváme sníh. První reakce je pozitivní ale v momentě kdy nás sníh zpomaluje, nastupuje únava nohou a mě sníh začíná štvát. Zvažujeme dokonce nasazení sněžnic, Šárka sice slibuje, že chůze na sněžnicích není žádnej med, ale mě rozbředlý sníh už natolik unavuje, že sněžnice nasazuji, a zbytek týmu mě následuje. Sněžnice zvýší tempo a zvednou náladu. Další problém víkendu nastává v momentě, kdy mi málem upadne sněžnice z nohy. Zjistím, že nýt držící vázání mojí sněžnice vypadl a ostatní sněžnice značky Salewa, které měla na sobě taky Šárka, jsou na tom dost podobně. Ultrarychlé opravě obětuji stahovací šňůru svého batohu a vydáváme se hledat místo, kam bychom složili svá unavená těla, neboť se začíná stmívat. Místo ke spánku nacházíme naprosto parádní, pro vaření máme k dispozici turistický přístřešek se stolem, lavičkami a ohništěm. Uvaříme večeři, u ohně ohřejeme údy, usušíme svršky a poddáváme se spánku ve studené noci.

Oheň života

Další den, tedy sobota je stále neuvěřitelné pěkný počasí. Ráno zabijeme spoustu času rozpouštěním sněhu, vařením, rozpouštěním sněhu, opravou sněžnic a opět rozpouštěním sněhu. Při další cestě napříč Rychlebkami přemýšlíme jak vyřešit problém rozpadajících se sněžnic. Za chvíli potkáme na samotě u lesa chatku, Šárka otestuje obytnost, s úvahou zisku drátu na opravu sněžnic. V chatce nikdo není, tak očešeme okolní stromy o prádelní šňůry, posbíráme zbytky prskavek, drátů, špagátů, a využijeme místní posezení k dlouhé opravě. Jak říká Šárčina maminka: „Architekt vymyslí, Chemik opraví.“ Panu architektovi se oprava moc nepovedla, ale nemůžeme mu to vyčítat, neboť se mu dostalo méně kvalitního materiálu. :-)

Zdlouhavá oprava u okradené chatky

Terén se stává čím dál rozmanitějším a čím dál tím více se podobá horám. Potkáváme nadšené běžkaře, kteří jdou podobnou trasu ale opačným směrem, kdoví jestli ještě žijou, čekal je pochod minimálně 6km bez sněhu. Na místě také byla hygiena a doplnění zásob vody u studánky pod Špičákem. Zacházku na vrchol Špičáku jsme zavrhli a pokračujeme dále podél hranic přes vrchol Kovadlina (988 m. n. m.), Karkulka (925 m. n. m.), Klínový vrch (928 m. n. m.), až na Smrk (1125 m. n. m.) od kud se vydáme k Útulně Mates, kde rozbijeme tábor. Byla to sice zacházka, ale myslím, že lepší než spát na Smrku. Na smrku sice nakonec spíme ale jenom z důvodu izolace od sněhu. Pan architekt totiž přišel s úžasným nápadem naházet pod stan větve. Zbytek večera trávíme vařením dvou večeří a rozpouštěním sněhu. Poslední noc tohoto víkendu je i přes zhoršené povětrnostní podmínky teplá.

Hromadná fotka na Špičáku

Další oprava v našem novém útočišti

Neděle ráno, svítí slunce a mraky na obloze tvoří zvláštní obrazce. Vracíme se zpět na smrk a pokračujeme v cestě dále. Další zastávka je Paprsek. Já mám sice v botách vody jako v bazéně, ale nálada je na vysoké úrovni, protože počasí je úchvatné. Na paprsku proběhne povinná 10° a gulášová polívka. Doplníme tekutiny, vodu do lahví, pošleme pohled Maky a směřujeme do Starého města na vlak. Při sestupu do nás pere slunce a s lehkým batohem se nám jde dobře. Hladina vody v mých botách stoupá, ale po celém víkendu mě už nic nerozhází. Jakmile se ztratí sníh, sundáme sněžnice a já vykroutím z ponožek minimálně dva panáky vody. Ve starém městě dojíme zásoby jídla a Marťas okoření atmosféru dvěma petkama čerstvého piva. Při přestupu v Hanušovicích potkávám ohromnou náhodou kamaráda, kterého jsem neviděl minimálně rok a půl, na rychlo si s ním vymění mail a spěchám na vlak. Cesta vlakem domů nebyla tak zdlouhavá jako ta předešlá a s lahví piva rychle utekla.

Vrcholovka na Smrku

Myslím že, navzdory všem problémům se víkend vydařil na 160%. Celou dobu to vypadalo, že máme velkou smůlu, ale když se na ten víkend zpětně podívám tak musím uznat, že štěstí se nás drželo jako klíště. Tímto děkuji všem zúčastněným za příjemný víkend, i nezúčastněným za půjčení stanu a kotlíku, a hlavně Marťasovi za fotky.

Hromadná fotka na Smrku

Sestup tajícím sněhem

Cesta vlakem domů